Tu horu znám, k ní moje píseň nedoletí,
byli jsme mladí, skoro děti,
a přece s přískoky jsme brali skalní horu.
Co na tom, řekneš s léty znavenými,
když srdce bolelo city zjizvenými,
že padali jsme k tobě pro pokoru.
Tam skály s lesy hučí, temně bouří,
a pod nimi vlak v dýmu, v kouři,
z domova veze mámy psaní:
Jakpak se máš v městě zlatých baní?
A ozvěnou se hora zachvěje.
Vrať se, čekám, jsem tvoje naděje.
Kde jsou ty lásky hluchoněmé?
A kde jsou jejich tiché písně
jež z jejich rtů, žel, nikdy nevytryskly.
Zůstanou navždy nevyřčené,
když pod schody se k sobě tiskly,
jak dívčí ňadra ničím nedotčené.
Pyšná jsi hora, tisíckrát proklínaná,
v červáncích večer, třeskutého rána,
v útocích na tě, bezduchými zteči,
tu bolest v srdci nikdo nevyléčí.
A přece: znovu k tobě běžím,
jak k chrámu, jeho ostrým věžím.
Jako by čas smyl patinu všech časů,
nacházím znovu tvoji čistou krásu,
neposkvrněnou jiskru, úlomek naděje.
Jsem tady, po letech tě hledám,
znovu k tvojím nohám padám,
ze rtů sůl pláče vyprchala, jen tíseň je.
Nosím si roky v hrudi vzpomínku tichou,
vláčím ji nocí, zalykám se pýchou,
že jsem tě, horo, zdolal jako Himalaje.
Odpusť mi některá moje slova,
která, ač mimoděk, uslyšíš stále znova,
před tebou má bolest ve tvé výhni taje.
Jsi stejně tvrdá, jako my jsme byli,
jsi krutě krásná, v noci tančí víly
u bílých břízek, v šerosvitu luním.
Jsi toužebná a lákající k snění…
Je pozdě, žel, čas nás kvapem mění.
Nic,
moje horo, už krásnějšího není…
16. června 2011
k 55. výročí kremnické maturity.
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
