Škola dôstojnického dorastu

 

     

 

Výběr z knihy:

Stanislav Suja:       Základy etikety a protokolu

 

 

Úvodem

 

 V antagonistických protikladech a po mnoha ostrých srážkách napříč dějinami začalo postupně docházet k regulaci chování a civilizovanějšímu uspořádávání vztahů v různých společenstvích lidí, žijících v blízkých i vzdálených místech a v odlišných podmínkách planety. Úsilí o pochopení a tolerování jiných se sice prosazovalo pomalu, avšak tam, kde se mu začalo dařit, přinášelo stále přesvědčivější užitek. Jedním ze základních pravidel slušnosti se stal akt pozdravu jako vstup do vlídné komunikace lidí. Podáním ruky (nebo objetím a polibkem u Slovanů) naši předkové hned na začátku dávali najevo, že přichází neozbrojeni, nechtějí řinčet zbraněmi, ale hledat korektnost, pochopení, shodu, pokojné soužití. Podobně vítání chlebem a solí se stalo respektovanou formou přijímání hostů či zástupců jiných společenstev, kterou dnes můžeme nazvat obyčejovou etiketou nebo i lidovým protokolem.

 Po mnoha ukrutnostech v dějinách se z kultů, rituálu, náboženských přikázání, zvyků a tradic začala vyvíjet kulturu jednotlivých kmenů, společenstev, národů. V jejím rámci vznikaly pravidla a normy civilizovanější vzájemnosti a vlídných kontaktů. Pokojné soužití a od něj odvozené formy a metody ukazovaly cestu k výhodným vztahům s jinými společenstvími, národy a později i státy. Mírový dialog vytvářel prostor pro lepší vzájemné poznávání a tvořivé aktivity. Lidé se naučili civilizovaně přistupovat k jiným společenstvím a kulturám, poměřovat se navzájem, hledat výhody, ale též obeznávat slabiny v životních podmínkách a stylech jiných. Tím se nejen duchovně obohacovali, ale rovněž rozšiřovali horizont svých humánních možností a otvírali mu prostor za vlastní hranice. Vznikalo tak zobecněné poznání, které více než dvě stě let před naším letopočtem zformuloval římský myslitel Titus Plautus slovy, že „žádný člověk sám o sobě není dost moudrý.

 Bez pravidel civilizované komunikace s jinými lidmi, které postupně nabyly univerzálních hodnot, by nebylo možné dospět k soužití v širším mezinárodním rozsahu a ani k jednomu ze základních principů mezinárodního práva: pacta sunt servanda (dohody či smlouvy nutno dodržovat, plnit). Opak většinou plodil dlouhá nepřátelství. Zášť, zloba a nenávist, které stály u pramenů mnoha potoků krve v lidských dějinách, nemohly být přijaty za dlouhodobý způsob existence, která by stála na pouhém vyřizování účtů mezi sebou. Přirozeně a logicky převládla snaha hledat to, co spojuje lidi s jinými lidmi. Na tomto základě se již vyplácelo budovat vzájemné styky opřené o toleranci a respekt k jiným, o snahu vynalézat nová nebo obohacovat stávající pravidla lidské komunikace. A dodržovat je jako obecně platné a uznávané normy. 

 Postupně vznikal i mechanismus, který zejména po druhé světové válce, plné nevýslovných ukrutností, našel zakotvení v mezinárodním právu, jež v současnosti vychází ze souboru takových všelidských hodnot, jakými jsou Charta Organizace spojených národů, Všeobecná deklarace lidských práv, řada smluvních ujednání patřících do oblasti mezinárodního humanitárního práva (Haagské a Ženevské úmluvy), jakož i stovky dalších mezistátních smluv, úmluv a dohod, bez nichž si už nelze představit normální styky států, národů, etnik a dokonce ani jednotlivých lidí. Mezi takové univerzální normy nesporně patří Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (1961), Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (1963) a řada jiných mnohostranných smluvních dokumentů, o nichž bude též řeč v této knize, a které upravují oblast diplomatických, konzulárních a podobných mezistátních styků, významně naplňují obsah soudobého mezinárodního práva.

 

 

Kapitola I:                                               

Vztah etikety a protokolu

 

 Společenská etiketa a oficiální protokol nejsou zcela totožné pojmy, nicméně v praktickém životě kráčí ruku v ruce a navzájem se ovlivňují. Etiketa vychází ze zásad zdvořilého chování a důstojného vystupování, z dobrých mravů, obyčejů a tradic příslušné země. Jako taková je základním kodexem komunikace a vůbec chování mezi lidmi. Řídí se jí nejen ty osoby, které se pohybují po mezinárodním parketu, mezi oficiálními představiteli a vládními institucemi, ale i poslanci, radní či zastupitelé na různých úrovních státní a komunální správy, dále podnikatelské subjekty, jejich reprezentanti, ale i jednotliví občané, kteří běžně uplatňují normy zdvořilých společenských styků. Měl by si ji osvojit vlastně každý, kdo se chce vyzbrojit pro život alespoň základní výbavou slušností, kdo si cení zdvořilost a uplatňuje jí jako neodmyslitelný nástroj každodenního styku s jinými lidmi. Francouzské pořekadlo říká, že zdvořilá mluva nezraňuje jazyk a ani toho, komu je určena. Podle španělského filosofa Baltazara Graciana „zdvořilost je hlavní známkou kultury člověka“. A britský myslitel Robert B. Mowat zas tvrdil, že „…zdvořilost i mezi antagonistickými rivaly na mezinárodní scéně je právě tak důležitá, jako mezi lidmi, kteří se nepohodnou v soukromém životě, avšak řeší své spory zdvořile“ (viz The Diplomat´s Dictionary, Washington, D. C., s. 220).

 V etiketě každý národ dodržuje jak mezinárodně uznané, tak i svá vlastní pravidla, která však mají hodně společného s pravidly soužití jiných národů, i když mohou mít i své specifické projevy a výrazy. Mezinárodní protokol, jímž se řídí oficiální styky mezi státy, nebo podle něhož do značné míry komunikují mezi sebou i tak důležití aktéři mezinárodního života, jakými jsou mnohé občanské subjekty nebo podnikatelé, má ustálenější výraz a národním specifikám podléhá méně.

 

Státní, diplomatický a jiný protokol

 

 V řadě zemí je z důvodů šetření prostředky, ale též z hlediska nutnosti správného či unifikovaného výkladu a uplatňování protokolárních norem zaveden jednotný státní nebo též oficiální protokol. Jako oficiální instituce na úrovni hlavy státu, vlády nebo ministerstva zahraničních věcí organizuje s pomocí menších skupin pověřených a kvalifikovaných osob v některých dalších státních orgánech (zejména v těch, které vedou ústavní činitelé) významnější oficiální akce s účastí domácích a zahraničních představitelů, jakož i zástupců diplomatického a konzulárního sboru v příslušném státě. Nicméně na ministerstvech zahraničních věcí mimo to působí menší nebo větší útvar nazývaný diplomatický protokol, který zajišťuje časté oficiální potřeby tohoto ministerstva, jakožto hlavního orgánu pro styk s diplomatickými misemi a konzulárními úřady jiných států v souladu s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích (1961), Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích (1963), dalšími mezinárodními dokumenty a pravidly.

 V jiných státech jednotný státní protokol není a oficiální styky se zahraničními partnery, diplomatickým a konzulárním sborem zajišťuje jen diplomatický protokol na ministerstvech zahraničních věcí v koordinaci s pověřenými protokolisty hlavně u vedoucích ústavních činitelů. Své protokolární pracovníky mohou mít však rovněž někteří další veřejní činitelé na nižších úrovních státní vertikály (například na krajských, okresních nebo dokonce i některých místních orgánech samosprávy), nemluvě již o významnějších národních podnikatelských subjektech nebo velkých či nadnárodních společnostech.

 Jakýkoliv oficiální protokol je ve srovnání s etiketou především nástrojem regulace státních a mezistátních záležitostí. Ve smluvním právu se někdy protokolem označuje též mezinárodní úmluva, která doplňuje nebo pozměňuje předchozí mezinárodní závazky, avšak v tomto případě jde jen o shodu pojmů s odlišným obsahem. Oficiální nebo diplomatický protokol, na rozdíl od etikety, je souborem mezinárodně zakotvených a všeobecně přijatých pravidel, ceremoniálních procedur a zvyklostí, kterými se řídí ve své praxi nebo podporují své aktivity navenek státy jako rovnoprávné subjekty mezinárodního práva a jejich pověřené orgány. Nicméně i v takto mezinárodně regulované oblasti mohou vedle společných norem existovat ještě některé odlišné zvyklosti, které ovšem nemohou být v rozporu s univerzálními protokolárními pravidly vycházejícími vždy z principů přijatelné zdvořilosti. Jinými slovy ze standardů společenské etikety vžité v podmínkách konkrétních zemí, kterou respektují též jiné státy.

 Samotné slovo protokol vzniklo z kombinace přípon proto (první) a colon (slepený, spojený), které mají řecký původ (protokollan v řečtině znamenal též prvně slepený, opatřený úředním obalem). Dávná řecká státní a diplomatická praxe, která dostala označení protokol, vyžadovala, aby důležité státní dokumenty byly opatřeny ochranným obalem (vnější obložkou), na který se po jeho zhotovení (slepení) vyrazila oficiální pečeť, aby dokumentu dodala autentičnost, hodnověrnost, úřední vážnost a důležitost. Protokolem se později začaly označovat i jiné vyšší formy vedení oficiální korespondence mezi státními suverény. Tento termín se potom rozšířil na veškerou mezistátní komunikaci, a to jak pokud jde o pravidla (formu a způsob) korespondence v mezistátních stycích, tak rovněž o organizaci vyšších kontaktů, metody a způsoby přímého jednání a veškeré další komunikace mezi pověřenými osobami a zahraničními partnery.   

 Společenská etiketa, podobně jako oficiální protokol, se postupně vyvinula do psaného, ale i nepsaného souboru pravidel, které v různých civilizačních kulturách upravují obsah a formy nekonfliktní komunikace lidí, a která se považuje za společenský standard v dané zemi. Etiketa (etiquette, franc.) původně však vznikala též na nejvyšší společenské úrovni a jako taková byla vlastně předchůdcem oficiálního protokolu. První etiketu zavedli na francouzském královském dvoře za panování Ludvíka XIV a vytvořili z ní povinná pravidla společenského styku mezi panovníkem a dvořany, mezi panovníky navzájem a též ve vztahu k jejich oficiálním zástupcům, zejména diplomatickým. Šlo tedy nejdřív o dvorní etiketu nebo též dvorní protokol. Odtud se mnohé z toho přeneslo do nižších sfér společenského života, v první řadě mezi osoby, které byly považovány za příslušníky vyššího společenského řádu.

 Zpočátku se etiketa týkala situací spojených s oficiálními akcemi, počínaje přijetím vysokých hodnostářů, ale i jiných poddaných u panovníka, přes oficiální recepce, obědy, večeře, bankety, bály atd. Později pronikla i do takových společenských aktů, jakými bylo jmenování státních a místních funkcionářů, soudců, důstojníků, církevní hierarchie, starostů měst a obcí, notářů atd., udělování různých společenských titulů a vyznamenání např. profesorům, lékařům, advokátům, armádním a policejním hodnostářům či jiným osobám, nebo též jejich uvádění do funkcí. Pravidla etikety zakotvila v širších občanských obřadech: pořádání sňatků a svateb, oslavy narození dětí, pohřby, organizace různých svátků, společenské stolování a jiné podobné akce, kde se etiketa skloubila s národními zvyklostmi a tradicemi. Společným jmenovatelem této etikety byla pravidla vlídného společenského styku, jinými slovy zdvořilost, která se stále více prosazovala jako všeobecná norma. Francouzský esejista 19. století Joseph Joubert již mohl s jistotou tvrdit, že“ zdvořilost i vrásky uhlazuje“.

 Nakonec se etiketa stala uznaným mezinárodním pojmem, nicméně se zmíněnými výjimkami či spíš specifikami v podmínkách konkrétních zemí. Tak např. v některých asijských státech (Indie, Indonésie, Srí Lanka) dodnes vítají významné hosty věncem květin jako výraz nejvyšší úcty, na Balkáně (Srbsko, Bulharsko), ale i v Rusku hlavně chlebem a solí, což je i u nás dosti zaužívaným zvykem. V Japonsku se lidé při pozdravu hluboce uklání, v Indii při pozdravu před úklonem sepnou ruce. Naproti tomu v arabském světě se např. považuje za neslušné překřížit nohy při sezení tak, aby hostitelé viděli podrážky vašich bot, což je zas u nás nebo v Americe běžné. A je i řada jiných místních zvyklostí, které je třeba znát a brát v úvahu, když nechceme vyvolávat nedorozumění nebo pohoršení jinde.

 

 Znalost etikety a protokolu je výhodou

 

 V současné době se etiketa týká prakticky každého a tvoří obsah každodenních společenských styků (pozdravy, představování se, oslovování jiných, výměna názorů, projevování úcty, vystupování na veřejnosti, rétorika, cestování, psaní korespondence mezi lidmi, výběr a předávání darů, blahopřání, kondolence atd.). Stala se skutečně základní výbavou slušného člověka. Zejména v zahraničí, např. ve Francii, Anglii, Německu, Rakousku se výuka společenské etikety považuje za důležitý předmět přípravy nejen budoucí elity, ale každého, kdo se chce uplatnit v širším společenském prostoru. Hlavní pozornost se přitom zaměřuje na sebeovládání či kontrolu svého konání, potlačování emocí a hněvu ve složitých situacích, rozvoj racionálního a pozitivního myšlení, správné vedení konverzace a slušné jednání, výuka cizích jazyků a společenského tance, řízení motorových vozidel, využívání internetu, hra na hudební nástroje apod.  

 Zatímco etiketa doprovází člověka každý den a její ovládání si může jednotlivec osvojit i bez vyššího vzdělání, oficiální protokol se za staletí vyvinul do podoby, v níž není jednoduché se orientovat bez znalosti některých jeho konstantních zásad, ale též výjimek, které souvisí s vývojem v konkrétní zemi a v určitém časovém období. Mezinárodní protokolární normy jsou zakotveny v mnoha ustanoveních mezinárodního (též diplomatického a konzulárního) práva, avšak platné národní protokolární zvyklosti vždy hodně závisí na společenské situaci, hospodářském a politickém vývoji příslušné země právě tak, jako i na odpovídající úrovni její institucionální nadstavby. Protokol uplatňovaný v jedné zemi se tedy v něčem může lišit od ostatních, avšak pro všechny státy platí v první řadě mezinárodní normy vyplývající z mnohostranných mezistátních smluv a ujednání, ke kterým se státy zavázaly.

 Diplomatická a konzulární praxe, jakož i společenské poměry v konkrétních zemích se ovšem vývojem mění a přizpůsobují moderním časům, podléhají pragmatickým potřebám a v některých obřadech se stává i protokol méně oficiálním a tím i finančně méně nákladným. Ceremoniální pravidla v oficiálním protokolu zaznamenala za poslední léta značné zjednodušení, zatímco jiná zůstala nezměněna. Jde především o ty, které zajišťují povinný respekt států jako uznaných subjektů mezinárodního práva. Patří sem např. přednost a pořadí státníků, představitelů vlády, diplomatických hodnostářů nebo způsoby korespondence se zahraničními partnery, obsah diplomatických privilegií a imunit, pravidla konání státních obřadů, přijímání cizích státních hodnostářů a diplomatických představitelů hlavou státu, předsedou vlády nebo ministrem zahraničních věcí apod. A právě přitom dochází nezřídka k chybám či nedopatřením. Dobrá znalost etikety a oficiálního protokolu tento prostor pro omyly výrazně zužuje.

 

Žádný veřejný činitel se bez nich neobejde

 

 Každý veřejný činitel, ať je to radní či zastupitel na krajské, okresní, městské či místní úrovni, nebo přímo státní funkcionář, by si měl dobře osvojit pravidla etikety a znát alespoň základní normy oficiálního protokolu. Etiketa a protokol jsou nezbytní, užiteční pomocníci seriózního politika. Nesnesou ovšem osobní zaujatost, zášť a aroganci. Neřídí se ani politickými postoji nebo jinými názorovými rozdíly či přesvědčením, ale elementárními zásadami lidské slušnosti a zdvořilosti, s nimiž se dá dobře pochodit doma i v zahraničí. Inteligentní člověk nemůže považovat odlišnost názorů s jinými lidmi za pádný důvod k nesnášenlivosti, zaslepené zaujatosti nebo dokonce k nepřátelství. Slušnost, ať jde o politický přístup zleva nebo zprava, ještě nikomu neublížila a nemůže ublížit. Právě naopak.

 Nejen profesionální kompetentnost a neúplatnost, ale rovněž zdvořilost a dovednost komunikovat s lidmi bez ohledu na jejich politické či jiné názorové rozdíly, vytváří profil dobrého veřejného činitele. Podle nich lidé posuzují jeho celkové kvality a určují, zda si zasluhuje uznání, úctu nebo i obdiv. Ve veřejné službě jako každodenním styku s širokou masou lidí znalost a uplatňování zejména etikety hrají nezastupitelnou roli. Odpovědných politiků tohoto druhu je u nás však stále ještě málo, i když jsou potřební jako sůl. Jde o takové osobnosti, které ve veřejných funkcích od centrální vlády až po místní orgány moci považují službu lidem za čest a dočasné poslání, namísto snahy udržet se co nejdéle u moci a mít z toho hlavně osobní prospěch od voleb do voleb. Seriózní politik chápe, že jeho práva a výsady musí být vyváženy povinnostmi a odpovědností. Jak říkával slavný římský básník Publius Vergilius již mnoho let před naším letopočtem: „Nejšlechetnější pohnutkou musí být veřejné blaho.“ V současnosti však musí platit rovněž to, co kdysi v souvislosti s uplatňováním moci pronesl velký čínský filozof Konfucius: „Moudrý mocnář vždy vládne ctí a ctností, nikoliv silou“. Praxe, žel, někdy však popírá životní moudrost, že jsou-li lidé dobří, vláda nemůže být špatná.   

 Nicméně nejen veřejná či oficiální osoba, ale často i mnohý jednotlivec potřebuje znát některá protokolární pravidla, což mu může významně napomoci v důležitých životních situacích vhodnou formou uplatnit své postoje, potřeby a záměry. Znalost těchto norem významně slouží i jiným subjektům, jako jsou nevládní instituce, podnikatelé, různé složky občanské společnosti, ale právě i jednotliví občané, kteří se potřebují správně a mnohdy i rychle orientovat v situacích, jež vznikají zejména ve styku s institucemi a občany jiných zemí. V této souvislosti zvláště platí slova velkého španělského spisovatele Miguela de Cervantese, že nic není tak levné, avšak nic se necení ani tak draze, jako zdvořilost. Zejména v mezinárodních stycích si je třeba uvědomovat, že zatímco horní hranice mezistátní zdvořilosti není přesně určena, její spodní mez, která hraničí s nezdvořilostí nebo dokonce s urážkou, je však tenká jako pavučina a nachází se jen kousíček pod domnělou horní příčkou takové zdvořilosti. Německý prozaik Heinrich Heine v podobné souvislosti tvrdil, že „od vznešeného ke směšnému je pouze krok.“

 Společenská zdvořilost je základ, z něhož se odvíjí jak etiketa, tak i oficiální protokol, nebo též manažerská etiketa a podnikatelský protokol. Pro tyto oblasti je dnes laskavému čtenáři k dispozici velmi široký okruh literatury od řady vynikajících autorů domácího i zahraničního původu. Například u našich západních sousedů k výrazným průkopníkům společenské etikety patřil Adolph F. Ludwig Knigge, který již v roce 1872 napsal knihu zásad správného společenského vystupování založeného na vztazích zdvořilosti a vzájemné pomoci mezi lidmi. Dnes je v Německu široce známá jako Kniggeho učebnice.

 Mezi nejautoritativnější znalce v oblasti společenské etikety u nás patřil již v předválečném Československu doktor filozofie a středoškolský profesor Jiří Stanislav Guth - Jarkovský, později šéf protokolu (hlavní ceremoniář) v prezidentské kanceláři Tomáše G. Masaryka a velký propagátor olympijského hnutí. Jeho biografie, zejména Společenský katechismus, Pravidla slušnosti pro mládež, Společenský kalendář, Slušnost a demokracie, Obchodník gentleman a jiné, poskytují cenné rady a podněty, i když některé z nich již poněkud korigoval čas.

  Zde je úvaha, kterou se profesor J. Guth -  Jarkovský nedlouho po první světové válce zamýšlel nad významem společenského chování u nás: „Zákony regulují společnost a společenský mrav. Poustevník anebo Robinson na pustém ostrově nepotřebuje zákonů, poněvadž nezná společnosti. Bible a zákoník trestní i civilní se týkají nejvážnějších věcí života; drobnějšími, jimiž je protkán denní společenský styk, zabývá se společenský katechismus. Bible po vojně zůstala beze změny; v podstatě zůstal i zákoník, ale přestupky proti oběma jsou citelné; proč by nebyly častější přestupky tam, kde není žádných trestů, leda snad pokrčení ramen, šikmý pohled nebo v nejhorším nějaký klep?“ (Viz J. Guth - Jarkovský: Společenský katechismus, Praha, s. 187).  I po tolika letech jsou tyto myšlenky stále aktuální. 

 Když dnes mnohé z dalších úvah a rad tohoto průkopníka společenské etikety doplníme o rady a myšlenky jiných současných autorů z této oblasti a přidáme k nim vlastní zkušenosti z domova i ze zahraničí, laskavému čtenáři mohou skutečně poskytnout cenná a užitečná doporučení k širokému využití doma i v cizině.

 

 

Kapitola II:

 

Základní pravidla společenské etikety

 

Osobní zevnějšek

 

 Již velký římský básník Publius Ovidius rovněž ještě před naším letopočtem tvrdil, že „příjemný vzhled je vždy nemalou výhodou“. Spořádaný člověk si dává záležet na osobním zevnějšku, když se vydává do společnosti nebo na veřejná místa. Vyčištěný chrup, nepáchnoucí ústa, úprava obličeje a hlavy, volba vhodného a čistého oblečení, přiléhavá obuv, správně zvolená pokrývka hlavy, u dam i vhodná kabelka, to vše, mezi dalšími atributy, patří k vlídnému zevnějšku. Jeho nezbytnou součástí jsou vyžehlené kalhoty, čistá košile a vhodná vázanka u společenského oděvu, jakož i ošetřená a čistá obuv. I dnes platí to, co v přeneseném smyslu slova prosazovali tvůrci oděvů v minulosti, že „šaty dělají člověka“. Menší úpravy na svém zevnějšku můžeme provést ještě před vstupem do společenských místností, avšak ženy tak činí zejména na vyhrazených místech (toaletách apod.), jen zřídka před vchodem.

 Je třeba mít vždy na paměti, že nevhodný nebo pokrčený oblek, nevyčištěná nebo zchátralá obuv, upocená tvář, neupravené vlasy, nezastřižené nehty a špína za nimi nespraví ani nejlepší světové voňavky či parfémy. Naopak, jen zvýrazní společenskou nedbalost a nekulturnost dotyčného.

 

Jak se chovat na veřejnosti

 

 Jiří Guth - Jarkovský právem doporučoval: „Slušné vystupování na veřejnosti vůbec, ať na ulici, ať v místech uzavřených, žádá chování klidného, důstojného, ale nikoli strojeného, naprosté zdvořilosti i k těm, jichž neznáme, vyhýbá se všemu křiklavému jak v obleku, tak v řeči a jednání a nezná domýšlivosti… Někteří lidé se však chovají na ulici a ve veřejnosti tak, jako by stále byli připraveni k boji. Jsou to lidé nespolečenští.“ (viz. Jiří Guth -Jarkovský: Společenský katechismus, Praha, str. 7).

 Na ulici nebo veřejných prostranstvích se sluší chovat tiše, neupoutávat pozornost výkřiky, hvízdáním, nadměrným smíchem nebo jiným výstředním způsobem. Na jiné lidi neukazovat prstem, neprovokovat je dlouhými pohledy a vždy se omluvit, když někomu způsobíme nepříjemnost. Pokud nás okolnosti přinutí obrátit se k neznámé ženě, nejdříve pozdravíme a s omluvou položíme svoji otázku.

 

Ve společenských místnostech

 

 Do společnosti si ani přes den nebereme výstřední oblečení co do stylu i barev. Volíme spíš klidnější nebo konzervativnější společenské druhy, které nám však dobře sednou. Hodně šperků a cenností na denních společenských akcích nezvyšuje naší hodnotu. Šperky a klenoty se hodí spíš na večerní podniky, koncerty nebo módní přehlídky.

 Před vstupem do společenské místnosti sundáme pokrývku hlavy a svrchník, pokud je k dispozici hlídaná šatna, odložíme je tam. Jsme-li pozvání konkrétní osobou, vyhledáme jí a nejdřív se pozdravíme s ní (první pozdrav patří hostitelce) a s pomocí hostitelů nebo i z vlastní iniciativy (když se nám hostitelé nemohou věnovat) se pozdravíme nebo seznámíme s jinými.

 Při pozdravu na rozumnou vzdálenost se díváme do očí tomu, koho zdravíme. Ruce přitom nemáme v kapsách, ale volně vedle těla. Přicházející a odcházející zdraví vždy první. Žena při pozdravu může odpovědět jen pokynutím hlavy, muž kromě pozdravu pozvedne i klobouk nebo jinou pokrývku hlavy. Při podávání ruky se díváme vlídně do očí partnera. Stisk ruky mezi muži má být pevný úměrně věku, avšak bez siláckých gest. Na druhé straně ani vlažné podání ruky, jakoby bez zájmu či dokonce s despektem, nevzbuzuje příjemný pocit a není vůbec vhodným vstupem do společenské komunikace. Ruku nikdy nepodáváme s cigaretou v druhé ruce. Při pozdravu podá muž ruku ženě jen tehdy, když jí ona podá jako první. Pokud o to nemá zájem nebo nemůže, muž jí nevnucuje svoji ruku. V tom případě postačí ústní pozdrav se zdvořilým, krátkým úklonem hlavy.

 Muži by si měli vůbec osvojit, že žena všude zasluhuje společenské a zdvořilostní privilegium už jen proto, že patří k něžnému pohlaví. Nicméně každá inteligentní žena to umí správně ocenit a nezneužívá takovou společenskou výsadu.

 Muž při pozdravu a představování vždy stojí. Žena při podávání ruky může sedět, pokud ovšem se nezdraví či neseznamuje se starší ženou nebo společensky významnou osobou. V menší společnosti muž povstane i tehdy, když vstoupí do místnosti žena, se kterou se ještě nepozdravil, a posadí se až po ní s výjimkou větších společenských akcí, kde je hodně hostů, kteří často přichází a odchází. Nicméně i tam platí uvedené pravidlo, pokud sedíme v užším kruhu, k němuž přistoupí neznámá žena, se kterou se seznamujeme. Vůbec platí, že když ke společenskému stolu přistoupí žena jako nový host, muž povstane (v zaplněných restauracích stačí, když povstane napůl) a znovu usedne až po ní nebo tehdy, když jej ona žena nebo hostitelka k tomu vyzve. Měl by povstat, i když vedle sedící žena opustí stůl (s výjimkou hostitelky, která jde např. zkontrolovat chod jídel nebo obsluhu).

 Pokud má muž dohodnutou schůzku se ženou na ulici nebo v restauraci, je neslušné nechat jí čekat déle než deset minut. V tom případě je nutné oznámit své zpoždění předem. Ženu neoslovujeme křestním jménem, dokud nás tak sama neosloví. Starší ženu nicméně ani poté tak neoslovujeme, ledaže nás k tomu sama vyzve. Způsobný mladý muž navrhuje děvčeti schůzku zdvořile, nejlépe po seznámení se ve společnosti. Setkání si nevynucuje, a pokud má děvče pádné důvody, příjme důstojně i její odmítnutí či příslib, že se tak může stát někdy později.

 Děvče je však vhodné pozvat na schůzku konkrétně, nikoliv obecně např. otázkou “Co budete dělat v sobotu odpoledne?“ Namísto toho by spíš měla znít otázka např. „Nechtěla byste si se mnou zajít v sobotu odpoledne do kina nebo divadla na představení (uvedeme jeho název)“? Nicméně je třeba nechat jí případně rozumný čas na rozmyšlenou a neurážet se, jestli hned kladně neodpoví na nabídku. Takový postup může mít na její straně seriózní důvody, o kterých nemusí hned nutně mluvit. Po schůzce či představení může následovat pozvání do kavárny nebo i na večeři, pokud to okolnosti umožňují. Při prvním setkání se však nehodí pozvat děvče do bytu, pokud ovšem v něm právě neplánujeme větší společnost. Představit jí rodičům nebo sourozencům je společenský akt, který již vyžaduje zralejší důvody na obou stranách tohoto vztahu.

 Když neznámé ženě upadne rukavice, muž jí zvedne a zdvořile podá. Jdeme-li s přáteli nebo kolegy, kteří se mezi sebou zdraví nebo opětují pozdravy, pozdravíme i my. Muž nabízí rámě jiné ženě, když jí pomáhá ze schodů nebo na kluzkém terénu. Deštník drží muž i pro svou partnerku.

 Ve společnosti chodíme vzpřímeně, zbytečně negestikulujeme a jako muži si dáváme ruce do kapes, jen když je to nutné. Ovládání svých rukou, přirozená a důstojná chůze jsou znakem mužské sebekontroly. 

 Do společenské místnosti nevcházíme se zapálenou cigaretou nebo fajfkou. V přítomnosti žen buď vůbec nekouříme, nebo když je tam více kuřáků, vždy požádáme dámy o svolení. Jestli to však některým hostům překáží, nezačínáme vůbec kouřit nebo hned přestaneme.

 Při vstupu do divadla, kina, na koncert apod. sundáme pokrývku hlavy. Muži tak učiní již ve foyer, ženy mohou sundat klobouk trochu později. Na své místo v dlouhé řadě přecházíme s omluvou již u prvního sedícího, postupujeme pozorně a k jiným v řadě se neotáčíme zády, záda máme otočená směrem k jevišti nebo filmovému plátnu. Pokud někdo z fyzických důvodů nemůže povstat ze sedadla, netlačíme se na něj a nejdřív se mu omluvíme. 

 V průběhu představení se sousedy nehovoříme a nevyměňujeme si své dojmy. Do divadla a na koncerty pro dospělé nebereme malé děti. Pro děti jsou určena jejich představení, kde jim naopak je třeba umožnit vetší svobodu, avšak i tam se mají vést k zachovávání slušnosti, aby si na ni zvykaly již od mala. Jestli jsme pozváni d-o lóže v divadle, opeře, na koncertě vážné huby, vyčkáme příchodu svých hostitelů, pokud nás tam oni pozvali. Jen kdyby představení již začalo, lze vstoupit od prázdné lóže i bez případných hostitelů, ale tam je třeba zaujmout skromnější (provizorní) místo, jelikož hostitelé nám později sami nabídnou sezení. Jiří Guth - Jarkovský chování návštěvníků v lóži věnoval zvýšenou pozornost. Napsal: „V lóži náleží dámám vždycky místa přední a z nich ta, která jsou pohodlnější a výhodnější…. Jsou-li přední místa lóže obsazena dámami, páni se pak ovšem usadí za nimi nebo zůstanou stát. Osoby v lóžích neobracejí na sebe pozornost, ať křiklavým úborem, ať chováním, hlučným potleskem, nebo dokonce smíchem. Je to nevkusné. Také je neslušné dávati z lóží znamení do hlediště. Ostatně totéž platí i o jiných místech. Pokřikovati z místa na místo vzdálenější je svrchovaně nevhodné. Dámy se z lóží nenavštěvují, jenom páni smějí za přestávek učiniti v lóžích krátkou návštěvu. Je-li v lóži několik pánů, aspoň jeden z nich zůstane u dam, zatímco ostatní jdou do foyeru nebo konají návštěvu v lóžích svých známých. Návštěvníci zůstanou v lóži stát, i kdyby jim bylo nabízeno sedadlo, po celou dobu své návštěvy, ovšem krátké… Pán z přízemí nebo z balkonu nepozdravuje ze svého místa dámu v lóži a dáma nemá povinnost odpovídati na takový pozdrav… Není slušné, aby se pán (neřkuli dáma) v první nebo v druhé řadě přízemí obrátil za přestávky zády k jevišti a prohlížel kukátkem hlediště. Obrací tím náležitě na sebe pozornost… Do divadla, do koncertu, do biografu a do přednášek přicházejte včas. Není horšího nešvaru nežli rušiti pozdním příchodem ostatní.“ (Viz. J. Guth - Jarkovský: Společenský katechismus, Praha, s. 77 - 79.) 

 Do místnosti (platí to i o restauracích) vchází muž před dámou, avšak z místnosti vychází až po ní a přidrží jí dveře. Pokud nás okolnosti přivedou se skupinou přátel nebo kolegů do restaurace, vinárny apod., aniž bychom předem mohli plánovaně objednat místa a dohodnout další souvislosti, požádáme číšníka, aby nás posadil za vhodný stůl. Pozývající jako hostitel naznačí pohybem, kde by se měl posadit společensky nejvýznamnější host (nejlépe uprostřed), avšak tak, aby dámy neseděly na okraji stolu. Po výběru jídla a nápojů, které iniciuje hostitel, číšník nejdřív nalije vybraný alkoholický nápoj do sklenice nejvýznamnějšímu hostu, který by jej měl ochutnat a několika slovy ocenit jeho kvalitu. Poté číšník nalije dámám a nakonec pánům.

 Z jídel u stolu můžeme brát přímo do prstů některá jídla, jako jsou např. kraby, krevety, raky, langusty, mušle a některé druhy ovoce. Měla by však být u toho připravena mísa s vodou, v níž si můžeme nakonec nebo průběžně umýt prsty. Na menších posezeních u vína je vhodné servírovat zejména několik druhů sýrů (nejlépe velká mísa s talířky a příborem pro jednotlivce).

 V chladných měsících neodkládáme samovolně (bez dohody s číšníkem) své věci na volné židle v restauraci, kavárně nebo vinárně, abychom je tak neobsazovali. Pokud není v předsíni placená šatna, odložíme je na věšák nebo vždy předem požádáme číšníka o radu či pomoc. 

 Při východu ze společenské místnosti, hotelu, restaurace atd. má v zásadě přednost ten, který z místnosti vychází, což platí rovněž při vystupování z hromadného dopravního prostředku; nejdříve musí jedni vystoupit, aby jiní mohli nastoupit. J. Guth - Jarkovský radil, že dokonce na schodech cizího soukromého domu „…pozdraví pán sestupující nebo vystupující dámu posmeknutím pokrývky hlavy, i když dámy nezná osobně. Je-li dáma provázena pánem, odpoví pán na pozdrav posmeknutím. Pán se vyhne (i starci), a na schodech příliš úzkých dokonce i o několik stupňů ustoupí, aby uvolnil cestu.“ (Tamtéž, s. 53).

 Muž sundává nebo pozvedne pokrývku hlavy, když se zdraví s někým na ulici, je představován nebo se loučí, když mluví se ženou, starším, představeným nebo jiným váženým mužem. Pokrývku hlavy sundává vždy, když hrají hymnu, vztyčují státní vlajku (uniformované osoby přitom salutují), při pohřbech nebo smutečních procesích. Pozvedne pokrývku hlavy, když kráčí s přítelem, který zdraví ženu. Dále tehdy, když mu žena poděkuje za pomoc nebo laskavost, při omluvě nebo když někdo projeví zdvořilost ženě, kterou muž doprovází, když žádá někoho o informaci na ulici apod.

 V místnosti by měl vždy sundat klobouk nebo čepci s výjimkou veřejných budov, nádraží, pošt, vstupných hal a chodeb úředních budov a hotelů, výtahů ve veřejných budovách nebo ve velkých soukromých firmách, pokud ovšem v nich není více žen, nebo tam nepotká známou ženu. Pokrývku hlavy sundává rovněž v chrámech nebo před památníky významných osobností při souvisejících slavnostních příležitostech.

 

V dopravních prostředcích

 

 Muž nabídne ženě, aby do dopravního prostředku vstoupila jako první, případně jí podrží dveře. Vystoupí však první, aby pomohl ženě sestoupit. V hromadném dopravním prostředku uvolní místo starší ženě, těhotné, ženě s dětmi nebo se zavazadly a zdravotně postiženým osobám. Při poděkování za to stačí odpovědět prosím. I do osobního automobilu nastupuje první žena, muž jí otevře dveře, a když žena nastoupí, dveře za ní zavře. Poté obejde automobil, aby sám usedl. Nejčestnějším místem v automobilu je pravé sedadlo vzadu a poté druhé vlevo vzadu. Jestli musíme posadit dozadu další osobu, nabídneme jí místo uprostřed. Místo vpravo od řidiče je vyhrazeno pro služební osoby, pracovníky protokolu nebo pro průvodce. U vojáků nebo jiných podobných služeb je to obvykle místo pro velitele vozu.

 Při méně oficiálních příležitostech, kdy osoby, které doprovázíme, samy projeví zájem o jiné místo v automobilu (třeba i vpravo vpředu, aby lépe viděli okolí), necháme jim možnost, aby si jej vybrali. Po zastavení osobního automobilu muž vystoupí první, otevře dveře a pomůže ženě vystoupit. Pokud mu provoz neumožňuje vystoupit z automobilu, aby mohl ženě otevřít dveře zvenčí, může se s omluvou naklonit a otevřít dveře zevnitř tak, aby mohla bezpečně vystoupit. Poté tím směrem vystoupí za ní. V metru muž nastupuje i vystupuje za ženou a podrží dveře, aby se nezavřely dříve. Podobně ve výtahu podrží dveře, pokud nenastoupí a nevystoupí ženy. 

 Děti od malička vedeme k tomu, že ve veřejných místnostech, dopravních prostředcích, v obchodech atd. se mají chovat tiše, nedělat posměšné poznámky nebo cokoliv jiného, co by rušilo ostatní.

 V dopravních prostředcích, pokud nevypneme své mobilní telefony, mluvíme do nich tak, abychom nerušili ostatní cestující. Při hlasité mluvě iritujeme okolí a někdy poskytujeme též informace, které může jiný případně zneužít. Při telefonování, zejména z pevných linek, kde většinou není známo, odkud volání přichází, je třeba se na začátku představit a nenutit druhou stranu, aby se musela ptát, kdo volá.

 Nejíme na ulici ani v dopravních prostředcích (tramvaj, autobus, metro atd.) ani balená jídla tzv. fastfood (od MacDonalda, KFC apod.), kterými se vytváří nežádoucí pach a vznikají i jiné nepříjemnosti. Když však musíme zakousnout např. do ovoce, činíme tak nehlučně a použijeme ubrousek, abychom nevystavovali na obdiv předmět svého apetitu a též zabránili jeho případnému znečištění bacily.

 Po vstupu do vlaku nestojíme u okna v kupé nebo na chodbě dlouhou dobu, abychom nebránili jiným cestujícím. V kupé neotvíráme okno bez souhlasu nejblíže sedících spolucestujících.

 Při zahraničních cestách máme rovněž na zřeteli, že v některých státech není dovoleno fotografovat z okna vlaku, z lodě nebo i letadla. Vždy je třeba se o tom nejdříve přesvědčit u průvodců nebo v informačních materiálech, abychom předešli případným nepříjemnostem. A už vůbec nefotografujeme nebo nefilmujeme vojenské objekty a cokoliv jiného, kde to je očividně zakázáno.

 Při cestě automobilem v zahraniční se předem seznámíme s pravidly silničního provozu, nezvyšujeme rychlost nad povolený limit, jezdíme ohleduplně vůči jiným účastníkům provozu a chodcům. Při dešti dbáme o to, abychom nestříkali vodu z louží na chodníky. I menší přestupek, který šetří policie, může být hodně nepříjemný, jelikož se nacházíme v neznámém prostředí a zbytečně upoutáváme pozornost na sebe pozornost i na zemi, z níž pocházíme, nemluvě o případných pokutách.

 K překročení zákona v cizí zemi stačí maličkost. Proto je v našem zájmu před každou cestou do méně známého státu poučit se o zvyklostech a zákazech co nejvíce z dostupných informací nebo od lidí, kteří tamní poměry znají.

 

Na společenských podnicích a návštěvách

 

 Na společenský podnik, na který nás pozvou ústně, nebo psanou pozvánkou, přicházíme včas, avšak ne před stanovenou hodinou. Pokud z vážných důvodů nemůžeme stihnout začátek a přijdeme později o více než čtvrt hodiny, omluvíme se hostitelům předem třeba telefonicky. U vchodu nejdříve zaklepeme, jestliže nejsou již dokořán otevřeny dveře pro hosty, což hostitelé dělají zejména u většího počtu pozvaných. V předsíni si odložíme svrchník a klobouk. Nejdříve se pozdravíme s hostitelkou, potom s hostitelem, pokud nám ovšem nejdřív právě on nevyjde v ústrety, aby nás uvítal. Hostitele nezdržujeme dlouhým rozhovorem na úvod, protože se musí věnovat případně i jiným hostům. Po pozdravu s nimi (hostitelka vždy ocení buket vhodných květin pro danou příležitost), pozdravíme dalšími hosty, nejdříve ženy, poté muže. Když muž přichází do společnosti, kde se již nachází jeho manželka, pozdraví se s ní jako s poslední.

 Stisk při podávání rukou nemá být vlažný, avšak rovněž ne příliš silný (stiskem ruky nedemonstrujeme svou fyzickou sílu). Někdy muži doplňují pozdrav ve společnosti žen políbením ruky. Pokud muž, zejména v menší společnosti, políbí ruku jedné ženě, měl by jí políbit i dalším přítomným dámám, se kterými se pozdraví, ne však svobodným děvčatům. Není vhodné líbat ruku ženy, která má nataženy rukavice, avšak lze v tom případě jen sklonit hlavu a polibek naznačit nad rukavicí. To samé však můžeme udělat, i když je v okruhu více žen třeba bez rukavic. 

 Nepřerušujeme hosty v rozhovoru jen proto, že se chceme s nimi seznámit nebo již známé hosty pozdravit. Vyčkáme na vhodný okamžik, nebo se s nimi pozdravíme na dálku úklonem hlavy. Když sami projeví zájem osobně se s námi pozdravit nebo seznámit, jistě si pro to najdou vhodnou příležitost. Pro první rozhovor s méně známými lidmi vybíráme obecnější témata, nemluvíme hned o osobních věcech. Nezvyšujeme hlas, avšak mluvíme zřetelně, aby nás spolubesedníci slyšeli.

 Nesnažíme se upoutávat pozornost dlouhými monology, dáváme možnost vyjádřit se i jiným. Nevyhledáváme ani příležitost, abychom hned „zazářili“ svými znalostmi, i několika podstatnými větami můžeme prokázat znalost o tématu rozhovoru. Neskáčeme do řeči a necháme jiné domluvit. 

Nevyvoláváme spory kvůli maličkostem. Když je někdo v užší společnosti vyzván, aby např. zahrál na hudební nástroj, zazpíval nebo předvedl jiný druh svých dovedností, není vhodné se zdráhat nebo dávat příliš doprošovat. Pokud si nás ve společnosti naopak málokdo všímá, není třeba se hned urážet nebo dávat najevo rozladěnost. Inteligentní a zdvořilý člověk se i nad tím dokáže přenést nebo najít způsob, jak se bez vnucování zapojit do konverzace. Velkou lidskou vlastností, kterou si rozumní lidé všimnou a ocení, je umět překlenout i nepříjemné věci s důstojností nebo s nadsázkou. Není též slušné negativně mluvit ve společnosti o někom, koho spolubesedníci neznají. V rozhovoru s lidmi, se kterými se teprve seznamujeme, neironizujeme a už vůbec neděláme posměšky na adresu jiných. Posměch bývá prvním a posledním argumentem pošetilých. Pokud v naší přítomnosti někdo nechtěně kýchne, nevšímejme si toho, nebo mu popřejme na zdraví.

 Ve společnosti vždy dáváme přednost starším lidem, zejména dámám vyššího věku. Posadíme se až poté, když jsme k tomu vyzváni a je nám nabídnuto místo. Ke společnému stolu s jídlem (na koktailech, rautech a podobných společenských akcích) přistupujeme teprve tehdy, když nás k tomu vyzvou, nebo dají signál hostitelé. Při menších podnicích hostitelé na začátku přivedou obvykle k takovému společnému stolu nejdřív nejvýznamnějšího hosta nebo vyzvou ostatní hosty, aby se sami obsloužili. Pokud je v místnosti zasedací pořádek, zaujmeme své místo až když se posadí hostitelé. Sedíme vzpřímeně a klidně. Nerozhazujeme rukama nebo jinak nepřekážíme vedle sedícím hostům. Za stolem nesmrkáme a nekašleme. Když však jsme nuceni utřít si nos kapesníkem, nebo ztlumit případný kašel, činíme tak tiše a kapesník přikryjeme prsty. Neobdivujeme příliš předměty kolem sebe (nábytek, obrazy, jiné cennosti), pokud o nich nezavedou řeč hostitelé nebo host sedící vedle nás na čestnějším místě.    

 V případě, že je do programu společenské akce zařazen tanec, sluší se pozvat do tance hostitelku a rovněž její přítomnou dceru. Při nástupu na taneční parket a při odchodu z něj muž vždy nabídne ženě rámě a doprovodí jí na místo. Na svatebních hostinách nebo hudebních večírcích pro jubilanty první tanec patří novomanželům nebo jubilantovi či jinému oslavenci s partnerkou nebo partnerem. Muž netančí na plese nebo podobném podniku jen se svou partnerkou. Do tance by měl pozvat též dámu partnerského páru, s nímž bezprostředně sedí a komunikují u stolu, případně též partnerky z řad přátel nebo dobrých známých ovšem za předpokladu, že jeho vlastní partnerka nezůstane sedět sama u stolu. 

 Ve společnosti se nedíváme často na hodiny, abychom tím nedávali najevo, že nás to tam již nudí. Zdržujeme se však jen do té doby, dokud je to únosné a žádoucí pro hostitele. Nejosvědčenější praxí je včas přijít a včas odejít. Jestli z nějakého důvodu musíme opustit akci dříve, omluvíme se hostitelům a odejdeme tiše, aniž bychom upozorňovali na sebe jiné hosty.

 Když jsme pozváni někam, kde budeme nocovat (rodinný dům, chata, chalupa) taktně si předem zjistíme, jaké zvyky zde panují, včetně toho, zda a kde je možné případně kouřit, kdy je vhodné vstát ráno z postele a přijít na snídaně ke stolu apod. Bereme si s sebou nutné osobní věci (pyžamo, papuče, hygienické potřeby, či tzv. necesér).   

 

Představování se

 

 Při představování muži vždy stojí. Představují se jako první dámám a společensky významnějším osobám. Výjimku tvoří představování žen starým či zasloužilým mužům a těm, kteří zastávají vysoké státní, vládní a podobné funkce, jakož i velvyslancům. Podávanou ruku není zdvořilé odmítnout, nicméně muži nevnucují podání ruky ženám. Při běžném seznamování se nejdřív podá muži ruku dáma, a pokud zvolí jen úklon hlavy s dodatkem „těší mně“, nebo „ráda Vás poznávám“, považuje se to za dostatečnou zdvořilost. Mladšího muže představujeme nejdříve věkem starším a hodnostně či funkčně výše postaveným osobám, jednotlivce skupině. Vždy však požádáme o svolení představit jim příslušnou osobu.

 Vysoce postaveného hodnostáře, i když jej dobře známe, neoslovujeme ve společnosti křestním jménem. Volíme zdvořilostní formuli: „Pane prezidente, pane premiéře, pane velvyslanče, pane poslanče, pane profesore, pane generální řediteli atd., dovolte, abych vám představil …“. Jméno a funkci představovaného vyslovujeme zřetelně, avšak bez patosu. Po představení kohokoliv se vždy sluší, aby ten, komu jej představujeme, vyslovil stručně potěšení z nové známosti.

 Na větších společenských akcích se obvykle muži představují sami, avšak pokud chceme dodat váhu tomuto zdvořilostnímu aktu, požádáme vhodného prostředníka (přítele, známého, kolegu), aby nás on představil. Nepatří k dobrému vkusu přistoupit hned ke skupině, kde vidíme několik svým přátel nebo známých, přerušit jejích rozhovor a začít se představovat jiným. Vyčkáme, až nás přátele sami představí, což obvykle učiní při základní znalosti etikety. Rovněž vysoce postavené osoby nepovažují za vhodné, když k nim ve společnosti příliš spěcháme. Jestli nás znají nebo mají zájem nás oslovit, většinou si nás všimnout a dají najevo, že se chtějí pozdravit nebo promluvit si s námi. Někdy zanecháme lepší dojem, když jim případně jen na dálku pokyneme hlavou na pozdrav. Nesoutěžíme s jinými, kdo pozdraví více lidí ve společnosti či naváže s nimi známost. I málo nových známostí může být pro nás v budoucnu užitečnějších než překotné seznamování s novými účastníky.

 Ve společnosti je třeba vystupovat důstojně, ne škrobeně nebo samotářsky. Když se roznáší občerstvení, je lepší chvíli počkat, pokud nám jej obsluha nenabídne sama, než jí hlasitě přivolávat nebo se k ní hrnout opřekot. Všímají si toho nejen hostitelé, ale i hosté. Uděláme dobré gesto, když i po nabídnutí občerstvení obsluhou dáme nejdříve přednost nejblíže k nám stojícím hostům. Pokud je jídlo připravené na stolech (buffet-dinner, recepce, a la furchet atd.) není slušné předbíhat jiné hosty. Když přijde na nás řada, jídlo si vybereme klidně, nebo požádáme obsluhu, aby nám položila na talíř to, co chceme. U servírovacích stolků dlouho nestojíme, abychom nebránili jiným přistoupit k nim. Vybereme si střídmou porci (můžeme jí zopakovat). Když jsme obslouženi, odstoupíme do volného prostoru nebo si na chvíli sedneme za některý z připravených stolů či židlí, kde můžeme i lépe použít příbor.

 V menších společnost je větší příležitost seznámit se s novými lidmi. Pokud sedí sami, můžeme požádat o svolení přisednout si k nim, muži však vždy uvolní místo dámě a starší nebo hodnostně vyšší osobě. Jestli si žena hodlá přisednout k našemu stolu sama, nebo od něj natrvalo odchází, zdvořilost vyžaduje, aby se nejblíže sedící muži (kromě hodnostně vyšších osob) krátce postavili a případně jí též pomohli.

 Někdy se stane, že zapomeneme jméno osoby, se kterou jsme se potkali již dříve. Je normální, když se s ní pozdravíme např. způsobem „Dobrý den, jsem Jan Novák. My jsme se již potkali a myslím, že to bylo na recepci u slovenského velvyslance. Rád vás znovu vidím.“ Lze předpokládat, že při opětování pozdravu oslovený se rovněž znovu představí.

 Na společenských podnicích pořádaných různými institucemi nebo podnikatelskými subjekty organizátoři již častěji rozdávají pozvaným osobám na úvod jmenovky, které se přišpendlí na oblek a ulehčují seznámení se, jakož i vstup do konverzace.

 

Místo vpravo

 

 Toto místo je čestné jak při chůzi, tak v dopravním prostředku. Starší osoba, žena, nadřízený, vyšší veřejný funkcionář, kterému chceme prokázat úctu, kráčí a sedí po naší pravici. Když jdou vedle sebe tří lidé, čestné místo je uprostřed a další napravo od něj. Do restaurace, divadla, kina apod. vstupují jako první muži, podrží otevřené dveře, aby mohla vejít žena, starší osoba nebo kdokoli, komu chceme projevit zdvořilost. Při východě z těchto místností je pořadí obrácené, avšak muž otevře dveře jako první a podrží je, aby zas mohly vyjít osoby, kterým projevuje úctu.

 Jestli není předem připravený zasedací pořádek, ke stolu si sedá první žena nebo jiná vážená osoba, které nabídneme místo anebo ji dovolíme, aby si jej sama vybrala. Až poté posadíme jiné osoby, vpravo a vlevo od hlavního hosta další ve společenském pořadí a nakonec se posadíme my. Ženě nebo jiné vážené osobě nabídneme, aby si vybrali jídlo jako první. Muž - hostitel doporučuje a vybírá nápoje. Účet platí ten, kdo společnost pozval, a nejlépe tak učiní mimo stůl, tedy v nepřítomnosti dám nebo jiných pozvaných osob. Dávat před nimi najevo, kolik nás to stálo, není vhodné.

 Při výstupu po schodech muž jde vedle ženy vlevo a nabídne jí rámě, nebo ji pustí před sebe, aby použila zábradlí. Když sestupují, muž jde o schod níž, aby jí případně pomohl. 

 

Konverzace

 

 Pro úvodní konverzaci, zejména při seznamování se, vybíráme nejdřív všeobecná témata, při nichž můžeme taktně, tedy neokázale, projevit znalosti, i smysl pro humor, aniž bychom vyprávěli o sobě, rodině, práci, osobních problémech atd. Příjemným společníkem je obvykle ten, který dá přednost více mluvit jiným a zasáhne do rozhovoru duchaplně, až když chce podpořit nebo citlivě usměrnit debatu.

 Ve společnosti zásadně nemluvíme nepříjemné věci, pokud rozhovor neprobíhá mezi známými osobami, z nichž někdo jiný o tom začne mluvit. I tak však omezíme své vyjádření na minimum, zejména tehdy, když se rozhovoru zúčastňují osoby, které známe málo nebo vůbec ne.  Pokud se nepřítomného, o němž se mluví, nechceme zastat, raději mlčíme. Nehodí se však ani někoho příliš vychvalovat, aby další přítomní neměli dojem, že oni nejsou ti praví.

 Takt, skromnost, pohotovost a důvtip se i v konverzaci považují za atribut moudrosti. V méně známé společnosti se vůbec nesnažíme vyniknout. Nevedeme ani monolog o vážných věcech politického, hospodářského, finančního a vůbec odborného charakteru, pokud to povaha diskuse přímo nevyžaduje. Takové rozhovory se hodí nejvíce do panské společnosti, kde se přítomni znají, nicméně i tam neprosazujeme vehementně své názory, ale dáváme možnost zaznít i argumentům jiných. Neskáčeme do řeči, mluvíme klidně, rozvážně, přesvědčivě, bez silných slov či nevhodných výrazů a poznámek. Nesmějeme se ani příliš hlasitě, i když srdečný smích na pravém místě je spíš známkou správného pochopení věci a může lidi sblížit více než mnohé věty. Důvtip se dá projevit i taktně. Například Aristoteles říkával, že „vtipný je ten, kdo žertuje s dobrým vkusem“.

 Mezi učebnicové příklady důvtipu v komunikaci s lidmi patří výrok geniálního fyzika Alberta Einsteina, když posluchačům Sorbonnské university v Paříži vysvětloval někdy koncem 40. let podstatu a smysl svého vědeckého učení. Pro lepší pochopení teorie relativity, kterou mimochodem začal formulovat již v Praze, řekl studentům, že jestli se potvrdí její správnost, Francie jej okamžitě vyhlásí za světoobčana (tedy dílem i Francouze), avšak Německo bude tvrdit, že je Němec. Jestli se ovšem jeho teorie v praxi neosvědčí, Francie prý řekne, že Einstein je Němec, a Německo bude trvat na tom, že je Žid…

 

Za společenským stolem

 

 Jsme-li pozváni na společenskou akci, kde se bude podávat oběd, večeře, čaj atd. vsedě za stolem, přicházíme včas, avšak nikoliv před začátkem akce, kdy hostitelé ještě nemusí být připraveni na uvítání. Zpoždění kolem deseti minut se toleruje s omluvou, ale větší zpoždění je již třeba včas ohlásit. Nejlépe je přijít tak pět minut po stanovené hodině. Kromě výše uvedených zásad společenské komunikace dbáme o to, abychom si sedli za stůl teprve tehdy, až nás k tomu vyzvou hostitelé. Hostitelka by měla uvést ke stolu hlavního hosta a hostitel se ujme jeho manželky. Muži usedají až po ženách, kterým pomůžou odsunout a zas přisunout židle. Pokud pravidla vyžadují doprovodit ke stolu určenou dámu, což bývá známo již před zasednutím ke stolu, nabídneme jí své pravé rámě.

 Za stolem se muži rovněž věnují v první řadě dámě sedící po jejich pravici a to i tehdy, když z výjimečných důvodů nebyli předtím seznámeni. Není vhodné seznamovat se až za stolem povstáváním a podáváním rukou, je třeba tak učinit předtím. Pokud však jsme neměli možnost se s našimi sousedy za stolem seznámit dříve, již samotný akt slovního představení se a mírný úklon hlavy postačuje jako úvod do další konverzace. Ani když se sejdou za stolem známé osoby na společenském podniku, není zdvořilé podávat si ruce přes stůl, nutno tak učinit ještě před zasednutím. Povstat a podat si ruce přes stůl mohou případně vedoucí jednajících delegací, aby před sdělovacími prostředky nebo vůbec přítomnými osobami symbolizovaly ochotu jednat v dobré vůli a na závěr případně zdůraznit zdar vzájemných rozhovorů. Za společenským stolem by nemělo platit to, co kdysi dávno radil Pythagoras o způsobu vedení rozhovoru, když řekl: „Mlč, nebo promluv tak, aby tvá slova byla více než mlčení.“ Nicméně mluvit za stolem jen tak „do větru“ se též nehodí, soused, s kterým konverzujeme, to určitě postřehne.  Spíš bychom se v této souvislosti měli řídit radou věhlasného anglického dramatika Williama Shakespeara, že „slova bez myšlenek nezajdou do nebe“. Nebo alespoň se držet názoru znamenitého římského řečníka a spisovatele Marcuse T. Cicerona: “Stručnost je velké kouzlo výřečnosti.

 Za stolem nemluvíme s jinými hosty přes rameno našich a jejich sousedů a ke svým sousedům se neotáčíme zády. Jen pokud jsme vyzváni hostiteli, odpovídáme na jejich dotazy i přes stůl. Nenatahujeme ruku přes talíř souseda ani jej nežádáme, aby nám něco podal, na to je u stolu obsluha. Nikdy nemluvíme s plnými ústy. Jídlo dáváme do úst a ne ústa do jídla. Nesedáme si příliš blízko ke stolu, ale ani daleko od něj. Nenakláníme se nízko nad talířem, lokty držíme úměrně u těla, abychom nepřekáželi jiným. Ubrousek na stole si nezasouváme za límec nebo na hruď, patří na kolena. Rozložím jej, když k tomu dá signál hostitelka nebo hostitel tím, že jako první začnou rozkládat svůj ubrousek.

 Počítáme s tím, že jako první budou obsluhovány za stolem ženy. Nicméně hostitelku nikdy neobsluhují jako první, ledaže by byla jedinou dospělou ženou za stolem. Obsluha nejdřív nabídne jídlo ženě sedící po pravé ruce hostitele nebo muži, pokud akci pořádá hostitelka, a  v ženské společnosti zas té dámě, která sedí po pravici případně naproti hostitelky. Dále obsluha pokračuje ve stanoveném pořadí kolem stolu. Jídlo za stolem se servíruje po naší levé ruce. Na míse, kterou obsluha přinese k nám z boku, je velká vidlička a lžíce. Lžíci uchopíme pravou rukou a zasuneme ji pod porci, kterou jsme si zvolili, pokud možno pod tu, která je nejblíže k nám, aniž bychom jídlo dlouze přebírali. Nehodí se, abychom sami navíc porcovali již naporcované jídlo na míse, vzít si je třeba připravený kus. Poté vidličkou v levé ruce vybranou porci seshora přidržíme a položíme na talíř. Jídlo na toastech berme z mísy celé i s toustem. Oba velké příbory položíme na mísu zpět tak, aby je obsluha nemusela přesouvat. Není nutné děkovat obsluze při každém servírovaném jídle, avšak jestli dále nechceme jíst nebo přidat, je třeba říct zřetelně „Děkuji. Mně stačí.“ Pouhý záporný pohyb hlavou není zdvořilý a kusé „Děkuji“ si obsluha může vysvětlit i tak, že vám chutná a chcete ještě přidat. 

 Je-li na akci přítomen i hostitel, obsluhují jej jako posledního. Pokud však hostitelka obsluhuje hosty sama ze svého místa, sobě položí jídlo na talíř předtím, než jej nabídne manželovi. Jestli je za stolem hodně hostí, není třeba čekat, až budou všichni obslouženi. Aby jídlo nevystydlo, jíst je možné, když jsou již obslouženi tři nebo čtyři hosté. (V případě podniku buffet-dinner, kterému se u nás říká též švédský stůl, jíme hned, jakmile máme jídlo na talíři.) K jídlu používáme příbory v pořadí, v jakém nám je seřadili pro jednotlivé chody. Jestli dojde k záměně, buď disproporci korigujeme sami, nebo v případě chybějící části příboru požádáme obsluhu o nápravu. Příbor neutíráme do ubrousku, ten je na ústa. S příborem zacházíme za stolem tak, abychom nerušili ostatní. Nůž používáme jen na krájení nebo přidržování jídla. Použitým nožem na maso nenatíráme máslo a lžičkou namočenou do kávy nebo čaje nenabíráme cukr. Sůl si můžeme nabrat koncem čistého nože ze společné solničky, a pokud ji máme jen pro sebe, použijeme k tomu třeba prsty (není-li v solničce malá lžička). Nožem si nic nepodáváme do úst a k ústům jej nepřikládáme vůbec. Po ukrojení jídla si na vidličku nabereme takovou porci, aby nám nepadala na talíř. Ani lžící nenabíráme to, co se má jíst vidličkou.

 Polévku jíme lžící tak, aby se z ní nevylévala, a při jídle nesrkáme. Talíř příliš nenakláníme, a když chceme dojíst jeho obsah, nakloníme jej mírně od sebe. Nehodí se požádat o druhou porci polévky, pokud nám jí nenabídnou hostitelé nebo obsluha. To samé se týče hlavního jídla. Chléb nenabodáváme vidličkou, ale bereme jej rukou. Nekoušeme jej v celosti, ale lámeme po kouskách jednou rukou a druhou si na něj můžeme namazat máslo nebo pomazánku. Máslo se na kousky chleba natírá speciálním nožem se širší čepelí, ale lze k tomu použít i čistý velký příborový nůž. Není vhodné natírat hned celou porci chleba. Když pokládáme máslo na pečené brambory, použijeme k tomu vidličku. Chceme-li nabrat z talíře hrášek, krájenou mrkev nebo jiné drobné přísady, pomáháme si příborem nebo i kouskem chleba. Chléb lze použít též při dojídání omáčky při hlavním jídle, přičemž si pomůžeme vidličkou. Lámat chléb do polévky můžeme doma, ne však na společenské akci. Ani jídlo na talíři nemícháme. Brambory, rýži, těstoviny namáčíme do omáčky vidličkou tak, aby nekapala na talíř při pohybu k ústům. Jídlo na talíři nekrájíme najednou, ale postupně po kouscích.

 Jíme pomalu a nepřeplňujeme si ústa. Jestli dostaneme do úst horké jídlo, zapijeme jej vodou, což je snad jediný případ, kdy něco zapíjíme s plnými ústy. Kosti nebo něco podobného nevyplivujeme na talířek vedle nás, ale používáme vidličku (ne nůž), abychom je tam pomalým pohybem položili. Jádra z ovoce přesouváme z úst na talířek lžičkou. Když objevíme v jídle něco, co tam nepatří (broky u zvěřiny, vlas, hmyz apod.) bez rozruchu to vyndáme příborem a položím na talířek, kde odkládáme např. kosti z ryby. Pokud by ovšem šlo o větší kus, který v nás vzbuzuje odpor, jídlo necháme nedotčené a taktně upozorníme obsluhu, případně hostitelku, aby nám porci vyměnily. Sníme-li něco, co nám zůstane v hrdle, nebo nás nutí k silnému kašli či kýchání, nejlépe je odejít na chvíli od stolu s tichou omluvou.

 S ubrouskem nebo příborem si nehrajeme z dlouhé chvíle. Ani zpocenou tvář neutíráme do stolového ubrousku (muži na to mají kapesník). Ubrouskem si můžeme i častěji utřít ústa při jídle a před nápoji. U stolu hlasitě nesmrkáme nebo nekýcháme a vždy používáme kapesník, pokud jsme nuceni kýchnout nebo utřít si tiše nos. Po skončení jídla stolový ubrousek neskládáme do čtverce, ale jej na půl složený volně položíme před nebo vedle sebe. Příbor položíme na pravou stranu talíře, nejdřív vidličku a vpravo od ní nůž ostrou stranou směrem k nám tak, aby při odnášení talíře příbor neupadl.

 Lžíci nenecháváme v hlubokém talíři, ale po snězení polévky jí položíme na spodní talíř, který obvykle bývá pod ním. Pokud se polévka podává v polévkové míse bez spodního talířku, lžíci můžeme nechat v ní. Polévku, kterou nám servírují v šálku s úchopy, můžeme po několika soustech lžící pít z šálku a lžíci položíme na talířek pod šálkem. Lžíci můžeme znovu použít případně k dojedení obsahu šálku. U kávy nebo čaje lžičku po zamíchání obsahu položíme na talířek. Nikdy nepijeme kávu, čaj či kakao tak, aby lžička zůstala v šálku.

 Nenecháváme na talíři větší kusy nedojedeného jídlo, pokud máme ještě na něj chuť. Tím spíše potěšíme, než zarmoutíme hostitele. Nicméně když jídlo servírují na velké míse, z níž si hosté kladou porce na talíř, je vždy lepší vzít si jen úměrnou porci, bychom nedávali okatě najevo, že máme příliš velký hlad.

 Talíře s desertem obvykle přináší obsluha na stůl s malou vidličkou a lžičkou. Jestli je přinese překřížené, vidličku položím na levou a lžičku na pravou stranou talířku. V míse s vodou, kterou nám přinesou nebo předem položí na stůl k některým jídlům, si namočíme prsty po konzumaci jídla, nejlépe nejdřív u jedné, poté u druhé ruky, a utřeme je do ubrousku. U mořských specialit (langusta, raky, krevety, kraby atd.) si namáčíme prsty do vody průběžně. Párátka používáme u stolu výjimečně. Lépe je uvolnit jídlo, které zůstalo za zuby, v nepřítomnosti jiných (umyvárna, chodba atd.).

 Maso z kuřete, kachny, husy, bažanta, koroptve, křepelky apod. porcujeme příborem, jíme rovněž příborem, ale můžeme jej uchopit rovněž prsty, kosti vybíráme z úst vidličkou nebo prsty. Podobně postupujeme i u žabích stehýnek. Další kousky masa, které můžeme držet a jíst s pomocí prstů, jsou jehněčí nebo i vepřová žebírka. K tomu je však vždy vhodná mísa s vodou na umytí prstů.

 Rybu (např. pstruha) jíme tak, že širším nožem, určeným pro tento účel, oddělíme hlavu a položíme jí na levou horní stranu talíře. Poté rozřežeme rybu po délce na její spodní části a s pomocí příboru pohybem nahoru zvedneme horní část kůže, kterou položíme na okraj talíře vpravo od oddělené hlavy. Rybu poté otevřeme tak, že nůž zasuneme za přední část páteře, abychom dalším pohybem vpravo oddělili kostní strukturu, kterou rovněž odložíme na horní okraj talíře. Spodní část kůže ryby ponecháme v původní poloze. Některé kosti sice v masu ještě zůstanou, ale ty již snadněji oddělíme nebo případně vyndáme i z úst vidličkou či prsty a položíme na talíř. Hlavu ryby lze jíst rovněž, pokud někomu chutná.

 Ústřice a škeble v otevřených mušlích jíme tak, že si mušli přidržíme levou rukou a speciální vidličkou v pravé ruce vybíráme její obsah, namáčím do omáčky a pokládáme do úst v celosti. Citron předtím vytlačíme na mušli nebo do omáčky. Mořské kraby jíme rovněž speciální vidličkou.

 Langusty a kraby v pevné skořápce: začneme oddělením malých klepet a jejich rozštípnutím speciálními klešti. Můžeme vysát jejich obsah. Následuje maso z dutiny, které porcujeme nožem kousek po kousku, namáčíme do omáčky a jíme vidličkou. Veškeré maso z dutiny je jedlé. Nejchutnější je však maso z velkých klepet. Ty obvykle otevřou již v kuchyni, a pokud ne, pomůžeme si prsty nebo zmíněnými kleštěmi. Vidličkou oddělíme maso z klepet, namáčíme od omáčky a klademe do úst. Mísa s vodou na umytí prstů je zde nezbytná.

 Mořské škeble podávané se speciální omáčkou (moules mariniéres, franc.). Jsou vyhledávanou pochoutkou tak, jako jiné mořské speciality, zejména v měsících, v jejichž anglických názvech je písmeno „r“ evokující rybu (January, February, March, April, September, October, November, December). Ze skořápky škeble vytahujeme vidličkou, někdo jen uchopí skořápku do prstů a vysaje její obsah. Skořápku odložíme na talíř. V nádobě, v níž se škeble vaří se zeleninovou přílohou, zůstane šťáva, kterou můžeme nakonec jíst lžíci jako polévku, nebo do ní nadrobíme kousky bagety a jíme pomocí lžíce i vidličky. Italské mušle se podávají s rajčatovou omáčkou. Toto jídlo též vyžaduje mísu s vodou na umytí prstů. 

 K zapečeným šnekům a podobným specialitám se podává speciální příbor. Levou rukou přidržíme krunýř a úzkou vidličkou v pravé ruce vytáhneme jeho obsah, namočíme do omáčky a dáváme do úst v celosti.

 Ovoce a některé druhy zeleniny za společenským stolem jíme poněkud jinak než doma v soukromé situaci: 

 Jablka a hrušky rozkrájíme nožem na čtvrtky, odkrojíme kůži a nožem vybereme zrnka. Jíme prsty, a pokud jsou např. hrušky moc šťavnaté, klademe je do úst vidličkou.

 Meruňky, třešně, švestky bereme do prstů, nekrájíme je. Pecky klademe na vedlejší talířek.

 Broskve přidržíme rukou a rozkrojíme nožem. Jíme vidličkou, zvláště když jsou šťavnaté.

 Pomeranče oloupeme nožem, nebo méně oficiálně přímo prsty, rozdělíme na díly a jíme pomocí prstů. Pokud větší kus potřebujeme rozdělit, použijeme nůž. Jadérka volnou rukou pokládáme na talířek.

 Banány: stáhneme z nich slupku pomocí nože a prstů, pokrájíme na menší kusy a jíme vidličkou nebo prsty.

 Avokáda se podávají obvykle rozpolcené. Přidržíme je levou rukou a obsah dutiny jíme lžičkou.

 Ananasy jíme lžíci, pokud jsou podávané nakrájené. Jestli nám je přinesou na talíři ve větších kusech, rozkrojíme je a jíme vidličkou.

 Grapefruit obvykle podávají rozkrojený se lžící na ovoce nebo s čajovou lžičkou.

 Melouny (červené) se pokrájí a jí pomocí volné ruky vidličkou. Jadérka klademe na okraj talíře. Melouny (žluté) jíme lžičkou.

 Jahody též jíme lžičkou. Pokud jsou podávány se stonkem, uchopíme je za něj a ten poté odložíme na talířek.

 Vinnou révu podanou na míse trháme prsty od spodního kraje střapce a klademe na talířek. Jíme jí po kouscích. Podobně jíme i tu, kterou nám podají naporcovanou na talířku. Jadérka nebo případně kůži klademe na okraj talířku vidličkou nebo prsty.

 Artyčoky dáváme do úst prsty. Chřest (asparágus) lze jíst vidličkou i prsty, pokud ovšem není podáván v omáčce, ten jíme pomocí vidličky a nože.

 Kukuřici na stonku nebo v klase vezmeme do rukou na obou koncích.

 Pečené brambory se obvykle podávají rozkrojené. Přidržíme je levou rukou a vidličkou v pravé ruce natíráme jemně máslem a klademe do úst. Nerozkrojené pečené brambory můžeme rozloupnout prsty a dále použijeme vidličku. Pokud však chceme jíst i zbylou kůru z brambor, použijeme příbor, jako u jiného jídla. Nestahujeme celý pečený brambor z kůry, rozpůlíme jej a jeho obsah vybereme vidličkou.

 Celer, ředkvičky, okurky, olivy můžeme brát z talířku prsty. Otevřené olivy klademe do úst celé. U oliv s peckou oddělíme pecku v ústech a položíme jí na talířek nejlépe vidličkou.

 Nakládané okurky na sendvičích jíme prsty. Když jsou podávány k masu jako příloha, použijeme příbor.

 Olivy nebo třešně v koktejlech můžeme sníst tak, že je nakloníme ze sklenice do úst, pokud ovšem třešně nemají stonek. V tom případě je vezmeme do prstů.

 Koláč (moučník) většinou uchopíme rukou, jestliže není podáván na talířku se lžičkou. Zmražený zákusek jíme lžičkou nebo vidličkou.

 Pizzu můžeme jíst prsty, právě tak, jako sendvič. Nicméně vyžaduje to opatrnost, když je pizza horká nebo když se její povrch roztéká. Po přinesení na stůl pizza vyžaduje obvykle rozkrojit na menší kusy a poté jí můžeme uchopit do prstů za širší a hrubší konec.

 Špagety a podobné těstoviny vyžadují při jedení vidličku a lžíci. V levé ruce držíme lžíci dnem vzhůru. Kolem vidličky v prvé ruce natočíme několik špaget a přidržíme je lžíci. Poté dáme porci do úst vidličkou tak, aby příliš nevyčnívaly konce špaget. Pokud již v tom máme zkušenost, obejdeme se i bez pomocí lžíce. Těstoviny jako makarony nebo lasagne si můžeme zkrátit vidličkou. Omáčku, kterou nespotřebujeme u těstovin na talíři, můžeme dojíst lžící nebo pomocí kousku chleba a vidličky. 

 Při jídle dbáme o to, aby nám příbor nepadal na zem. Stane-li se to, upozorníme tiše obsluhu a požádáme o novou součást příboru. Pokud by nám spadlou část příboru zvedl vedle sedící host, poděkujeme, avšak stejně požádáme obsluhu, aby přinesla novou. Když musíme nutně použit za stolem párátko, přikryjeme si přitom ústa rukou. Nabízet sousedovi své byť neochutnané jídlo, je považováno za nezdvořilost. Jestli jej nemůžeme z nějakého důvodu sníst, nedáváme to okatě najevo a požádáme obsluhu, aby jej před dalším chodem odnesla. Neuvádíme důvody, proč nemůžeme to nebo jiné jídlo jíst. Mluvit za stolem např. o svých nemocech je známkou nedostatečného společenského taktu. Rovněž není vhodné číst za stolem korespondenci nebo jiné texty, pokud není zrovna o nich řeč a hostitel nepožádá hosty, aby si některou část případně přečetli.

 Po výzvě pozvednout sklenice k přípitku, sklenici nezvedáme příliš vysoko. Pijeme jen tolik alkoholických nápojů za stolem (většinou pivo a víno, někde však i tvrdší alkohol v omezené míře), kolik bez problému sneseme. I když nám obsluha několikrát nabídne dolít sklenku, není naší povinností pokaždé s tím souhlasit. I zde platí, že nejlepší je jíst do „polo-syta“ a pít do „polo-pita“.

 Tak jak hostitelé nikdy nedávají servírovat jídlo nejdřív sobě, podobně hostitelka a hostitel nedojídají své jídlo jako první a vyčkají, až dojí ostatní. Platí to zejména při posledním chodu, kdy se káva a čaj podávají ve vedlejší místnosti a hostitelé předtím vyzvou hosty, aby se tam odebrali. Muži odejdou od stolu až poté, co tak učiní dámy, avšak měli by se zvednout dříve, aby jim pomohli odsunout židle. (Za společenským stolem se zásadně nekouří při konzumaci jídel. Někde je však dovoleno, aby muži, kteří si po jídle chtějí zakouřit, si poté ještě znovu sedli za stůl na dobu jedné cigarety. Pokud je mezi významnějšími hosty více kuřáků, ještě pružněji to lze řešit tak, že se pro ně vydělí několik stolků pro závěrečné podávání kávy, čaje a digestivu. Tyto stolky označíme tím, že na ně položíme cigarety a cigára s příslušným počtem popelníků.) Při podávání kávy a čaje nežádáme dolít, pokud další hosté ještě nedostali svoji první porci. 

 Nikdy se nevyslovujeme před hostiteli a ani dalšími hosty negativně o kvalitě jídel, nápojů nebo obsluze v hostitelově domě. Naopak sluší se alespoň stručně poděkovat, i když se nám to zrovna nemuselo moc líbit. Nemluvíme ani o tom, co jíme nejraději. Zejména hostitelku však vždy potěší, když některé jídlo pochválíme.

 Jestli hostitelé (ať je to v diplomacii, ve veřejném životě, v podnikání nebo v soukromí) dokážou svým hostům nabídnout příjemné prostředí (včetně kvality jídla a nápojů) a duchaplné myšlenky, založí si dobrou pověst, která se neomezí jen na okruh pozvaných. Prvotřídní pohostinství, respekt k hostům, upřímný zájem o názory jiných, vědomosti a kompetentnost v konverzaci patří vždy mezi ty klíče, které odemykají lidem všude dveře dokořán.

 

a)     Rozsazení na společenských podnicích i doma

Pozvat hosty domů nebo uspořádat jinde společenský podnik při různých příležitostech (narozeniny, svatby, promoce, jubilea, jiné udá­losti) je častým společenským aktem, při němž lze vždy uplatnit pra­vidla etikety. Počet hostí a jejich rozsazení za stolem plánujeme podle prostorových a dalších možností souvisejících s účelem pohoštění, počtem pozvaných, materiálním vybavením, financemi atd.

Při sestavování zasedacího pořádku za stolem by v zásadě mělo platit, že hostitel a hostitelka sedí většinou proti sobě, a to upro­střed nebo na konci stolu (s výjimkou některých kombinací rozsa­zení při lichém počtu stolovníků). Každý z nich by měl mít po pra­vé ruce jednoho z čestných (nejvýznamnějších) pozvaných hostí (hostitelka má po pravé ruce hlavního hosta - muže, hostitel ženu), kterým chtějí prokázat úctu a pozornost (může to být i nejstarší nebo hodnostně nejvyšší host, oslavenec, osoba, která je u nás po­prvé apod.). Pokud je přítomný i partner takové osoby, považuje se rovněž za čestného hosta.

Při rozsazení za stolem muži a ženy by měli alterovat tak, aby dva manželské páry (pokud je to jen trochu možné) neseděly ved­le sebe a aby neseděly vedle sebe ani dvě ženy (u mladších pánů to lze tolerovat tehdy, když potřebujeme doplnit či vyvážit počet pří­tomných za stolem).

Další hosté v pořadí společenského významu sedí po pravé ruce hostitelky a hostitele, a tak to pokračuje dál vpravo a vlevo až nako­nec. Pro zdůraznění postavení čestného hosta nebo dosažení rovnová­hy v rozsazení za stolem (muži - ženy), si hostitelka (ne hostitel) může přesednout o jedno místo doleva a druhý konec stolu (naproti hostite­li) tak uvolní pro čestného hosta (mužského pohlaví, jestli jde o smíše­nou společnost). Jsou-li přítomny též nezletilé děti, např. u obědního stolu, nejvhodnější je jejich umístění po levé ruce matky, tak aby nej­mladší dítě sedělo k ní nejblíže. Větší děti (tzv. -náctileté) posadíme podle běžných pravidel rozsazení  všech přítomných.
                                            


Jestli to velikost stolu umožňuje, lze u něj poměrně lehko umístit i lichý počet stolovníků. Pokud by taková situace vznik­la u obdélníkového stolu, lze výjimečně posadit i některý manželský pár hostí vedle sebe (manželka vpravo od manžela.

j) Dary

V životě, a ve společenských stycích zvláště, je běžné posílat dary blízkým, přátelům, partnerům a vůbec lidem, které chceme uctít nebo se jim chceme odvděčit za laskavost, pohostinnost či jinou prokáza­nou službu. Vybrat vhodný dar patří k dobrému společenskému vkusu. Přitom není rozhodující cena daru, ale jeho správná volba tak, aby potěšila obdarovaného. Ktomu je potřebný cit, důvtip a samozřejmě znalost zálib, vkusu a potřeb příslušné osoby. Vhodný­mi dary, zejména pro zahraniční partnery, bývají oblíbené národní vý­robky (předměty ze skla, porcelánu, keramiky, ze dřeva, umělecké vý­šivky, nahrávky lidových nebo jiných populárních domácích písni­ček, vážné hudby od národních a zároveň ve světě známých skladate­lů, prvotřídní nápoje, jako víno, pivo nebo i silnější lihoviny, o nichž víme, že ten, koho chceme obdarovat, je má rád).

Nejvhodnějším darem pro ženy je vždy kytice hezkých květin. Když ji odevzdáváme osobně, nejdřív je třeba ji rozbalit a předat bez obalu, který odložíme stranou. Jen v zimě, zejména při setkání venku, může­me nechat kytici zabalenou v dekoračním papíru či podobném prů­svitném obalu.

Každý dárek má být hezky zabalen. Když jej nemůžeme předat osob­ně, posíláme jej s vizitkou. Jestli je dar určený pro manželský pár, přiložíme k němu rovněž vizitku manželky. Při osobním předání daru vizitky nepřikládáme. Obdarovaný by měl dar před námi rozbalit, po­kud jej obdrží v místnosti, poděkovat a říct o něm několik pochval­ných slov. Za dary, které obdržíme jinak než osobně, nebo které sami zasíláme, se obvykle děkuje písemně, a pokud se s dotyčnou osobou brzy setkáme, vyjádříme poděkování ještě ústně, nejlépe však bez po­stranních svědků. Jak říkával italský filozof Aurelius St. Ambrose „žád­ná povinnost není naléhavější než opětovat vděk“.


k) Vizitky a zkratky

Vizitka je mezinárodně uznaný a rovněž v domácích podmín­kách všeobecně zavedený nástroj prezentace svého nositele.

V oficiálním či diplomatickém protokolu, ve veřejném a občanském životě, jakož i v podnikání je vizitka nahraditelnou součástí etikety, neodmyslitelnou normou udržování společenských kontaktů, praktickou a časově úspornou formou společenské komunikace v rámci obec­ně platných zásad.

Vizitka by měla být z kvalitního (nejlépe bílého) papíru, na němž jsou přiléhavým, nejlépe vypuklým písmem, vytištěny potřebné údaje. Výběr druhu a velikosti písma na vizitkách závisí od místní praxe, ale do jisté míry též na vkusu nositele vizitky. Rovněž použitý jazyk je závislý od zvyklostí v hostitelské zemi, avšak mimo nejrozší­řenějších světových jazyků (angličtina, francouzština, němčina, rušti­na, španělština atd.) je vždy dobré mít vizitky i vjiné řeči hostitelské země. Pokud jsou v ní dva nebo více oficiálních jazyků, jako např. ve Švýcarsku (francouzský, německý, italský), je dobré mít samostatné vizitky ve všech třech jazycích. V Belgii (francouzský resp. valonský, vlámský a německý jazyk) přinejmenším v prvních dvou z nich (ve styku s vlámskými osobnostmi lze většinou použít i anglické vizitky, méně již francouzské, což někteří Vlámové považují za nežádoucí pre­ferování valonské kultury).

Vizitka má být čistá a nepokrčená. Aby jméno a příjmení nositele znělo správně foneticky, a v místních podmínkách nedávalo jiný smy­sl, někdy je třeba jedno i druhé přizpůsobit transkripci cizího jazyka, v němž jsou vizitky psány.

V diplomacii se nejvíce používají vizitky, na nichž je uvedeno jmé­no a příjmení, plný název diplomatické hodnosti, funkce a v pravém dolním rohu město (místo působení) nositele. Například:
                                                                


 

 

V anglofonní oblasti se nejvíce využívají služební vizitky bez akademických titulů, jelikož tam zkratky jako JUDr., Ing., MUDr., Mgr. apod. nemají adekvátní význam, naopak v německy mluví­cích zemích (zejména Německo, Rakousko, Švýcarsko) jim rozu­mí lépe. Na nich je většinou uvedeno jméno a příjmení, služební hod­nost, adresa pracoviště, telefon, fax a e-mailova adresa. Nejčastěji se na nich nepoužívá ani označení pan / paní (Mr /Mrs.). Někteří rodinní příslušníci oficiálních osob (většinou diplomatů) se v zahraničí (v závislosti na zvyklostech v dané zemi) prokazují svými původními vizitkami z domova (v cizí řeči), a to zejména tehdy, když se svou profesí doma udržují nepřerušovaný styk, což je jedna z forem jejich odborné i společenské prezentace. Též velikost vizitek by měla být přizpůsobena místním zvyklostem. Obvykle jde o velikost 5 x 9 cm nebo 6 x 9 cm, případně 4,5 x 8,5 cm. Anglosaský a skandinávský formát mívá velikost 4 x 7,5 cm a románský 5,5 x 8 cm. Formát vizi­tek pracovníků diplomatické mise (ale rovněž zaměstnanců podniků) by neměl být větší, než jsou vizitky jejich vedoucích pracovníků. U větších podnikatelských společností se vizitky zpravidla dělají pod­le jednoho vzoru s logem a názvem firmy. Větší formát s přesnou ad­resou a uvedeným spojením je vůbec vhodný pro pracovníky zahra­ničního obchodu nebo odnože domácích organizací a podnikatelských společností, které působí v zahraničí.

Vizitky manželek funkcionářů mohou být menší než vizitky mužů. Na vizitce manželky diplomata je uvedeno její jméno a příjmení (v evropských zemích lze uvést akademické tituly) a v pravém dol­ním rohu město (místo působení). Například:










Vedoucí diplomatické mise a konzulárního úřadu má společně s manželkou ještě jednu zcela oficiální vizitku, kterou rovněž často používá. Na ní je uvedeno jeho jméno a příjmení, bez hodnosti a funk­ce. Posílá ji manželkám oficiálních osobností, zejména při zasílání společných pozorností (dárků) nebo při poděkování za podobný či jiný společenský akt:










Kromě předání vizitky při seznamování má tento prostředek běžné komunikace další široké využití. V situacích, kdy není možné nebo vhodné zaujmout stručný a výstižný postoj k určité záležitosti osobně, se používají vžité zkratky ve francouzštině. Obyčejnou tužkou na­psané francouzské zkratky, obvykle na levém spodním okraji vi­zitky, plní roli přesně stanoveného a respektovaného poselství. Mezi ně patří:

p. r. (pour remercier - s díky). Používá se pro vyjádření poděková­ní (v závislosti na vztazích s příslušnou osobou lze ještě pod to struč­ně uvést, za co jí děkujeme. Žádné další údaje jako datum apod. ne­jsou vhodné).

p. m. (pour mémoire - k připomenutí). Pokud připomínáme dohod­nuté pozvání nebo zasíláme slíbenou věc.

p. f. (pour féliciter - blahopřání). Vyjadřuje se tím blahopřání při různých příležitostech (u známých osob lze rovněž pár slovy pod tím upřesnit, kčemu blahopřejeme)

p. f. N. A. (ke zkratce p. f. přidaná písmena N. A. jsou iniciály francouzského Nouvelle Anée - nový rok). Jde o blahopřání k novému roku (v arabských zemích, v Afghánistánu, Nepálu, Somálsku, Súdá­nu, Etiopii a některých jiných státech oslavují nástup nového roku jin­dy než 1. ledna, zatímco např. v Kambodži, Laosu nebo na Srí Lance je zvykem oslavovat nový rok tak jako u nás. Znalost místních pomě­rů je i v tomto ohledu velmi důležitá.)

p. c. (pour condoler - vyjádření soustrasti) případně p. p. p. (pour prendrepart - s účastí). Pod to můžeme dopsat ještě několik slov sou­citu.

p. p. (pour présenter - představení osoby a uvedení věci). Například předběžné uvedení nového diplomata na vizitce šéfa diplomatické mise (v přípa­dě prezentace jeho manželky to samé se uvádí na vizitce manželky šéfa diplomatické mise), které se posílají příslušným partnerům v oficiálních kruzích a v diplomatickém sboru společně s vizitkou pre­zentované osoby, na níž se již žádné zkratky neuvádí.

p. p. c. (pour prendre congé - na rozloučenou). Při loučení např. s diplomatem, který končí svůj služební pobyt v hostitelské zemi, od­jíždí a není možné se s ním rozloučit osobně.

Můžeme tedy shrnout, že ve společenské komunikaci vizitky plní tuto funkci:

[43]

1.            Vizitky přikládáme k darům a květinám, ale i k jiným zasílaným věcem, kdy nechceme nebo nemáme čas přiložit knim osobní dopis. Na takovou vizitku můžeme dopsat rukou vlevo dolů stručný vzkaz. U cizinců většinou With compliments (angl.) nebo Avec les compliments (franc.). Pokud jde o dar k narozeninám nebo kjinému životnímu výro­čí použijeme zkratku p. f. Adresát na takovou vizitku odpoví zasláním jeho vizitky s děkovnou formulí p. r.

2.            Vizitkou s vyznačením p. p. v levém dolním rohu (jak bylo zmí­něno v případě vedoucího diplomatické mise), vedoucí činitel ještě předtím, než osobně představí svého nového spolupracovníka, uvede jej svým partnerům touto formou hned po jeho příjezdu. Zároveň se svou vizitkou pošle rovněž jeho vizitku.

3.            Vizitku s vyznačením p. f. N. A. zasíláme při blahopřání k novému roku. Odpovídá se na to vizitkou s děkovnou zkratkou p. r. a s dodatkem o opětovaném blahopřání et p. f. (tedy v celku: p. r. et p.

f.).

4.            Vizitkou se zkratkou p. m. (pour mémoire - na připomenutí) připomínáme někomu například dohodnuté setkání nebo pozvání.

5.            Vizitku posíláme i tehdy, když nás někdo navštíví a my nemůže­me návštěvu osobně opětovat (např. velvyslanec nemusí, ale může oplatit návštěvu vedoucímu jiné diplomatické mise, který má funkci chargé d'affaires a. i.).

6.            Vizitku necháváme případně i na velkých recepcích (pokud se to žádá a je na to vyhrazené místo), aby si hostitel mohl později přes­něji ověřit či připomenout, kdo se recepce zúčastnil a komu má pří­padně poděkovat nebo opětovat účast.

7.            Vizitky dáváme nebo posíláme novým partnerům nebo význač­ným osobám, se kterými jsme se příležitostně seznámili. Jestli po tako­vém setkání obdržíme od nich jejich vizitku, musíme vždy odpovědět svou na důkaz toho, že v navázaném kontaktu chceme pokračovat. Do­tyčného pozveme příležitostně na vhodný společenský podnik.

8.            Vizitkou lze poděkovat i za návštěvu, když ji kterýkoliv diplo­mat nebo jiná osoba nemůže ve vhodném termínu svému partnerovi oplatit. Při zasílání více vizitek v obálce různým osobám v některé instituci (např. vládě, ministerstvu zahraničí, jiné státní i nestátní in­stituci) se doporučuje v levém horním rohu vizitky tužkou vyznačit jméno osoby, které je adresována.

 

9.            Jestliže osoba, již jsme navštívili, není na místě a čekat na ni nám nezbývá čas, necháme tam svoji vizitku se zahnutým levým ro­hem nejlépe směrem dopředu (v závislosti na místní zvyklosti). Tako­vou vizitku však nelze poslat poštou nebo dopravit na místo služeb­ním vozidlem, což by se mohlo považovat i za zesměšnění dotyčného člověka.

10.         V mnoha zemích platí, zejména v diplomatickém styku, že při seznamování se v průběhu osobního setkání ženatý nechává ženaté­mu (i pro jeho manželku) dvě své vizitky a jednu vizitku své manžel­ky, nebo jednu svou a jednu společnou s manželkou. Svobodný ne­chává jednu vizitku svobodné osobě a dvě vizitky osobě ženaté (jednu pro jeho manželku). Vdaná žena předává na obvyklé seznamovací návštěvě sjinou dámou jen svou vizitku. Nicméně na oficiální návště­vě u manželek významných osobností předává společně se svojí rov­něž manželovu vizitku, případně jen jednu jejich společnou vizitku.

Na všechny vizitky (obdržené poštou) se sluší dávat odpověď hned, nejlépe do 24 hodin. Nikdy však vizitkami nereagujeme na pozvání (ať je vyjádřeno písemně nebo ústně). Když chceme předem poděkovat za pozvání na důležitou společenskou akci a zároveň po­tvrdit svoji účast na ní, využijeme na to jinou formu korespondence (osobní dopis, telefonický rozhovor s odpovědným pracovníkem, ně­kdy i osobní styk).

Na vizitkách, které používají představitelé jiných institucí vysílají­cí země, zejména různí veřejní činitelé, podnikatelé, ale i některé fy­zické osoby, se uvádí kromě jmen, příjmení, titulů a funkcí též název nebo zavedený znak jejich instituce či firmy, přesná adresa, telefon, fax a též e-mail. Zde se nečiní rozdíl mezi vizitkami mužů a žen. Nic­méně u manželek nebo manželů těchto osob je lepší uvádět jen jejich jméno, příjmení, akademickou hodnost a adresu.

l) Vyjádření soustrasti

Vyjádřit soustrast přátelům a kolegům patří mezi základní nor­my slušnosti. Záleží vždy na okolnostech a stupni vzájemných vzta­hů, zda tak učiníme osobně, telefonicky, písemně nebo tak i onak. U lidí, se kterými se stýkáme často, dáme přednost osobní kondolen­ci. U těch, kteří jsou vzdálenější, volíme mezi telefonickým a písem-

[45]

ným vyjádřením soustrasti. Učiníme tak ihned. Pokud chceme členům rodiny a bližším osobám vyjádřit rovněž ochotu pomoci, volíme krát­kou návštěvu po předběžném telefonickém zjištění, zda se taková for­ma kondolence truchlícím hodí, a pokud ano, dohodneme termín ná­vštěvy.

Při kondolenci je vhodné mluvit stručně, zdržet se přehnaných emocí a přítomnost omezit jen na nejnutnější dobu, aniž bychom přebírali s truchlícími zbytečné či dokonce triviální záležitosti. Jak

říká talmud - rozsáhlé dílo judaistického náboženství: „Čím hlubší smutek, tím méně slov.“

Žena bez doprovodu nenavštěvuje truchlícího muže doma, aby mu vyjádřila soustrast, avšak pošle písemnou kondolenci. Pokud se však zúčastní pohřbu, vyjádří pozůstalým soustrast tak, jako jiní smuteční hosté. Za písemné projevy smutku je třeba vždy poděkovat několika rukou psanými větami s vlastnoručním podpisem. A to nejlépe do jed­noho měsíce od obdržení.

m) Návštěva nemocného

Taková návštěva je vhodná vždy, když víme, že nemocného svojí přítomností a povzbuzujícími slovy můžeme potěšit. Návštěvu je však nutné uskutečnit ve vhodném čase a nejlépe ji rovněž předem dohod­nout, abychom nemocného nezastihli při lékařských procedurách nebo tehdy, když jej návštěva může zbytečně unavit. Vhodně volená ná­vštěva nemocného bývá obvykle přijímaná s povděkem.

n) Oslovování u nás a v některých spojeneckých zemích

Racionálně uvažující lidé většinou nemají rádi honosné oslovo­vání, titulování nebo poklonkování. Pokud někoho neznáme blí­že, stačí krátké, zdvořilé a výstižné oslovení. Prezidenta oslovuje­me „pane prezidente“, předsedu vlády „pane předsedo vlády“, nebo „pane premiére“ a při opakovaném oslovení jen „pane předsedo“. To samé v případě předsedy parlamentu nebo senátu. Poslance oslovuje­me „pane poslanče“, ministra „pane ministře“, státního tajemníka „pane státní tajemníku“, náměstka ministra „pane náměstku“. Ředitele od-

[46] boru ministerstva „pane řediteli“, generálního ředitele velké firmy „pane generální řediteli“, předsedu odborového svazu „pane předse­do“, finančního manažera firmy můžeme oslovit „pane řediteli“, avšak ne „pane manažere“, jelikož to zní dosti nepřirozeně. Rovněž výkon­ného ředitele velké firmy, který má na vizitce uvedenou zkratku „CEO“, (což v angličtině znamená Chief Executive Officer, tedy hlavní výkon­ný funkcionář), oslovujeme „pane generální řediteli“, nebo jen „pane řediteli“.

Velvyslance v oficiálním styku oslovujeme „pane velvyslanče“ (Mr. Ambassador, angl.) nebo „paní velvyslankyně“ (Mrs./Madam Ambassador), avšak velvyslance cizího státu můžeme oslovit též „Excelence“ (Excellency, angl.) nebo „Vaše excelence“. Platí to i v případě, že šéfem diplomatické mise v ranku velvyslance je člo­věk s vysokou vojenskou hodností. Pokud šéfa diplomatické mise doprovází manželský partner, představujeme je slovy „pan velvysla­nec a jeho manželka paní Nováková“ nebo „paní velvyslankyně a její manžel pan Novák“. V oficiálním písemném styku v angličtině se vel­vyslanci, pokud vedou diplomatickou misi, titulují před jménem, pří­jmením a celým názvem své funkce dodatkem His Excelency (Jeho Exelence).

Nicméně v americké praxi oslovení „Exelency“ se týká spíš ci­zích velvyslanců akreditovaných ve Spojených státech amerických.

Jinak je oslovují běžně „Mr- / Mrs. Ambassador“. Další vyšší diplo­maté se oslovují např. Mr. Chargé ďaffaires, Mr. Councelor (bez roz­dílu, zda je radou-ministrem, prvním, druhým nebo v pořadí dalším radou). Prvního velvyslaneckého tajemníka můžeme oslovit „Mr. First Secretary“, ale na tento diplomatický rank je to již dosti strojené, ne­mluvě již o dalších v pořadí nižších velvyslaneckých nebo vyslanec- kých tajemnících (druhém a třetím) nebo o základní diplomatické hod­nosti atašé (attaché.) Ty prostě oslovujeme „pan“ (Mr.) a přidáme ktomu příjmení. Oslovovat velvyslance křestním jménem před ne­známými hosty není vhodné ani tehdy, když s ním máme dlouhodobé přátelské styky, pokud ovšem tak nečiní vyšší hodnostář, což se nao­pak může považovat za projev přízně.

V mnoha zemích, včetně naší, oslovovat i bývalé velvyslance (ve výslužbě) „pane velvyslanče“ není společenským prohřeškem, a zvláště v americké praxi je to běžné. Velvyslanci, kteří byli ve Spojených stá­tech amerických do svých zahraničních funkcí jako vedoucí diploma­tických misí schváleni Senátem, se i po ukončení tohoto poslání nebo po odchodu do důchodu běžně titulují či uvádí na veřejnosti jako „MrJ Mrs. (Madam) Ambassador“. Nicméně u penzionovaných velvyslan­ců se v písemném styku ve Spojených státech za takové oslovení ještě dodává označení „Retireď‘ (ve výslužbě). Méně žádoucí a nepřiroze­né, je u nás oslovovat manželku stávajícího nebo bývalého velvyslan­ce „paní velvyslancova“, což se ovšem dosti často stává zejména ve frankofonních zemích.

Při vlastním oficiálním představování je nejlépe uvést nejen své příjmení, ale i funkci. Např.: „Dovolte, abych se představil. Jsem Josef Pokorný, český konzul ve Vídni.“ Na to se v angličtině odpo­vídá „How do you do? I am pleased to meetyou.“ Nebo méně for­málně „Hello, it's nice to meet you“. Při seznamování jsou pravidla etikety stejné téměř v každé zemi. Nově příchozího představujeme, nebo se sám představuje, nejdříve starším osobám, hodnostně vyšším a že­nám. Nicméně hlavám států, panovníkům, vysokým církevním hodnos­tářům, členům vlády, parlamentním funkcionářům a velvyslancům se i vjiných zemích představují jako první rovněž ženy, a to, i když jsou věkově starší. Přitom je vhodné několika větami uvést, kdo je předsta­vovaná osoba, abychom napomohli případnému pokračování konver­zace.

Muži při představování i vjiných zemích vždy stojí, přičemž podle vžitých zvyklostí mohou políbit ruku vdaným ženám nebo naznačit polibek úklonem hlavy. Rovněž jinde se žena při před­stavování postaví tehdy, když projevuje úctu starší nebo význam­né ženě včetně hostitelky, nebo je představována výše uvedeným hodnostářům. Při představování si muži podávají ruce a u žen posta­čí úklon hlavy a zdvořilostní formule. Při uvádění manželky nebo manžela přidáme jejich křestní jméno. Představovat svého partnera příjmením např. „paní Nováková“ nebo „pan Novák“ rovněž nezní přirozeně.

Pokud nám výše postavená nebo vůbec významná osoba hned napoprvé nabídne oslovování křestním jménem (obvykle to dělají američtí, ale i někteří jiní občané západních zemí), je třeba ze sluš­nosti šetřit takovou výsadou. Záleží samozřejmě na okolnostech a pozici osloveného v konkrétní situaci, avšak neuděláme chybu, když s tímto oslovováním počkáme na lepší seznámení se anebo alespoň na další připomenutí ze strany partnera. Přitom je nutno mít na zřeteli, že

[48] přece jen existuje jistý rozdíl mezi neformálním oslovením křestním jménem u anglicky mluvících osob a našim českým nebo slovenským tykáním.

Ústní a písemné oslovení, které se používá např. v Anglii v oficiálním styku, včetně diplomatické komunikace, neodpovídá plně formám běžným ve Spojených státech amerických, Kanadě, Austrálii a v dalších anglofonních zemích. V jiných než anglosaských státech, pokud je u nich angličtina dorozumívací jazyk, se v ní spíše vyjadřují všeobecné diplomatické nebo jiné oficiální zdvořilosti, jejichž původ­ní tradiční forma je však francouzská, a to z dob, kdy francouzština vytlačila z oficiální scény latinu a stala se dominujícím diplomatic­kým jazykem.

Tituly užívané mezi suverény mají historické kořeny. Vznikaly v dlouhých sporech o přednostní postavení států a jejich předsta­vitelů, v nichž hrály nemalou roli příbuzenské vztahy mezi panov­nickými rody. Z těch dob pochází např. oslovení mezi suverény „Mon- sieur mon Frér“ (Pane, můj bratře) a ,„Madame ma Soeur“ (Paní, má sestro), anglicky „fiear Sir my Brother“ a „Madam my Sister“. Nyní však je v korespondenci též u evropských panovníků více rozšířeno oslovení „His Majesty“ (Jeho Veličenstvo), v případě královny „Her Majesty The Queen“ (Její Veličenstvo, Královno). V ústním oslovení „Your Majesty“ (Vaše Veličenstvo). V orientálních zemích se v písemném styku užívá častěji oslovení „His Imperial Majesty“ nebo „Emperor“, avšak v Maroku se vžil titul „His Sherifian Majesty The Sultan of Marocco“.

o) Ve Spojených státech amerických

Prezidenti se v korespondenci běžně oslovují „His Excellency“ s výjimkou Spojených států amerických, jelikož Američané svého prezidenta z historických důvodů považují, pravda, za prvního občana země, avšak oslovují jej jako sobě rovného „pane prezi- dente“ (Mr. President). Rovněž další vysocí američtí státní funkci­onáři, jako viceprezident, soudcové Nejvyššího soudu, členové vlád­ního kabinetu, senátoři, členové Sněmovny reprezentantů (kon­gresmani), guvernéři, starostové měst atd. se většinou titulují jen svými funkcemi bez dalších zdvořilostních přísad. Pisatel však neudělá chybu, když v písemné korespondenci osloví prezidenta, viceprezidenta Spojených států amerických nebo ministra zahra­ničních věcí (státního tajemníka) „Your Excellency“ a na adrese uvnitř dopisu a rovněž na dopisní obálce uvede „His Excellency

Titul „Honorable“ (Ctihodný) se běžně užívá v korespondenci s dalšími vysokými funkcionáři, jako jsou členové vládního kabinetu Spojených států amerických, soudci, senátoři, členové Sněmovny re­prezentantů, guvernéři jednotlivých amerických států, vyšší úředníci amerických departmentů (ministerstev), starostové velkých měst. Ktomuto oslovení se gramatický člen „The“ připojuje jen na adrese, nikoliv však v úvodním oslovení v dopise.

Titul „Esquire (což znamená přibližně jako „velectěný gentle­man“, pozn. autora), který se buď plně vypisuje, nebo uvádí ve zkrat­ce Esq. a klade se až za jméno a příjmení (před nimiž se většinou neuvádí zkratka Mr.), se užívá v korespondenci s americkými diplo­maty, úředníky nižšího stupně, konzulárními úředníky (generální kon­zul, konzul, vicekonzul), nižšími funkcionáři soudů, starosty menších měst. Obdoba českého titulu „Doktor“ má ve Spojených státech ekvi­valent ve zkratce ,Dr.“ před jménem nebo též použitím zkratek: ,„M.D. “ (naše MUDr.), „Ph. D.“ (naše PhDr.) za jménem. Těchto titulů se však nikdy neužívá zároveň s označením ,Esquire“.

Ve Spojených státech amerických rovněž ministra zahraničních věcí, který má oficiální titul „Secretary of State“, oslovují ústně „pane státní tajemníku“ nebo „paní státní tajemnice“ (Mr./Ma- dam Secretary of State), ministra obrany ,Mr. Secretary of Defen- ce“. Podobně je to rovněž u dalších členů vládního kabinetu s výjimkou ministra spravedlnosti (generálního prokurátora), který se oslovuje „MrJMadam Atorney General.“

Při korespondenci s prezidentem Spojených států amerických se v adrese uvádí:

The President

The White House

Washington, D. C. 2050.

 

V            úvodu dopisu se užívá oslovení:

               The President (velmi oficiálně),

               Mr. President (méně oficiálně),

               My dear Mr. President (neoficiálně).

Závěrečná zdvořilost (před jménem odesilatele písemnosti) zní:

               Respectfully submited (oficiálně),
        pokračování
. . .

        NA ZÁVĚR

Pravidla etikety a protokolu doprovází dnes nejen prezidenta, cleny vlády, poslance nebo radní a podnikatele, ale rovněž mno­hé obyčejné lidi. Seznámit se s nimi a osvojit si alespoň ty základ­ní z nich, určitě nebude nikomu na škodu. Právě naopak. Jejich znalost je užitečná při společenských akcích, ale i v běžném, kaž­dodenním životě. Nemluvě již o zahraničních návštěvách při růz­ných příležitostech nebo zájezdech. Ovládání těchto pravidel se nezapře a zpravidla zanechává velmi příznivý dojem. Naopak neznalost a neschopnost uplatnit je v praxi se dlouho pamatuje a může vytvořit komplikované situace, jejichž důsledky se s člověkem táh­nou někdy i hodně dlouho.

Britský odborník na mezinárodní vztahy a diplomacii Douglas Busk (autor knihy Dovednost diplomacie) napsal v roce 1967, že „pravi­dla procedury a shoda v technice vzájemných styků jsou nutné v každé službě, v podnikání, ve vědeckých institucích, v odborech nebo i v rodinách. Mezinárodně uznaný kodex, ke kterému se hlásí všich­ni, je užitečný pro celé společenství a též pro jiné lidi připravené jej přijmout ve svých životních podmínkách. Spojuje lidi navzájem více než samotná práce...“ (Viz The Diplomat's Dictionary, Washington, D. C., s. 241- 242).

Z vlastní mnoholeté práce v zahraničí vím, že znalost spole­čenské etikety a protokolu je důležitý nástroj nejen vlídnosti, ale zejména dorozumění se s jinými lidmi v mnoha životních situa­cích. Mívá však silný vliv nejen na nás, obyčejné smrtelníky, ale i na vznešené a vážené státníky.

Tak například anglická královna Viktorie na své oficiální návště­vě v osmanské říši již ve druhé polovině 19. století byla tak unesena mistrovským zvládnutím sultánova protokolu, že po návratu domů po­slala svému hostiteli děkovný dopis, v němž nešetřila slovy obdivu. Požádala jej, zda by mohla vyslat své diplomaty - protokolisty, aby se přiučili protokolárnímu umění na jeho dvoře. Sultán vyhověl jejímu přání a byl polichocen komplimentem do té míry, že dal královnin dopis vložit do zlatého rámu a vystavit na čestném místě ve svém paláci v Istanbulu. I po tolika letech jej dodnes obdivují četní ná­vštěvníci této jedinečné pamětihodnosti.



 

 


 Ukázky z knihy :  Neopomenutelné maličkosti.

       BECHERŮV POKLAD

Johann Becher (německy též Pohár) založil svou firmu Carlsbader Becher Bitter v roce 1807. Do jejího znaku vložil placatou láhev, firemní název, vlastní iniciály JB a dal si to vše patentovat jako ochrannou známku. Unikátní nápoj se zrodil ve sklepních prostorách téměř v centru Karlových Varů, které po úpravách slouží svému účelu dodnes.

Do té doby Becherovi vyráběli alkoholický nápoj zvaný Echte Englische Bitter (Pravá anglická hořká) a recepturu na ni údajně dostal Johannův předek někdy v sedmnáctém století od doktora Frobriga, který pocházel z Anglie a sloužil jako osobní lékař říšského hraběte Plettenberga-Miltingena, navštěvujícího často proslulé karlovarské lázně. Doktor Frobrig se na těchto cestách spřátelil s renomovaným lékárníkem Josefem Becherem a daroval mu nápojovou recepturu, která byla původně napsaná v staroangličtině.

Becherovi nejdřív určili svůj originální nápoj na ochranu lidského organismu a připravovali jej dlouho ověřovanou metodou, která je dodnes výrobním tajemstvím. Z dvaceti dvou druhů bylin a koření, mezi něž patří heřmánek, lípový květ, skořice, hřebíček, pomerančová kůra, lékořice a další ingredience, namíchali matérii v přesně určeném poměru a zhotovili základní suchou směs. Z ní se pak chemickým procesem v lihu a při čtyřiceti stupních celsia vytvořil roztok zvaný digerát, který se barvou podobal tmavě zelené tinktuře. Ten doplnili vodou a cukrem, jak ukládala receptura, rozmíchali a naložili do sedmihektolitrových sudů. Johan Becher dbal o to, aby nádoby, ve kterých roztok drželi, byly dubové a oválné, v žádném případě ne kulaté. Namíchaná směs v nich ležela šest měsíců a zpomaleným chemickým procesem jejich obsah na dně sudů prolnul do správné kvality nápoje. Tato receptura se odborně nazývá „řízenou oxidací na dubové podložce“. Průchodem deskovým filtrem se nápoj vyčeří, scelí a potom je stáčen do plochých lahví. Becher obdržel recept též na výrobu zmrzliny a vyráběl i likér Jobeka.

Plynula léta a becherovka se stala vyhledávanou široko daleko pro svoji nenapodobitelně lahodnou chuť a příjemné aroma. Labužníci v ní odhalili mok, který podporuje trávení a používali jej jako aperitiv před jídlem nebo nápoj po něm. Becherovka ve své podstatě však není ani likér, ani vermut, ale tvoří samostatnou kategorii, do které patří ještě takové nápoje jako například KV 14, KV15 a Rapid Bitter. Ku 125. výročí založení firmy Carlsbader Becher Bitter v roce 1932 nechal Johann Becher odlít pamětní plakety pro významné osobnosti. Muž stojící na její pravé straně, kterým byl sám zakladatel, si podává ruku se svým sklepmistrem. Plakety však omylem zhotovili v opačné projekci, a proto postavy na nich si podávaly levé namísto pravých rukou. Johann Becher ihned poručil odlit plakety nové, nicméně dvě z chybného vydání se zachovaly dodnes jako historická rarita. Vlastní je údajně bývalý technický ředitel výroby karlovarské becherovky (inženýr Pavel Lang), který v závodě pracoval od poloviny do konce sedmdesátých let a dostal je od jednoho ze dvou národních správců firmy (byli jimi pánové Jelínek a Vítek), které československý stát jmenoval do této funkce po druhé světové válce v roce 1945. Události, jež zde popisuji, mi vylíčil 9. prosince 1999 právě Ing. Lang - jeden z mých tehdejších obchodních partnerů, s kterým jsem se jako výkonný ředitel sešel v přítomnosti jednoho ze společníků firmy Čepramo s. r. o. JUDr. Martina Dzúra v jejím sídle v Praze 6 na Bělohorské ulici. Podle Langova tvrzení některé informace získal od prvního z uvedených národních správců v roce 1975.

Johann Becher, známý svojí podporou Henleinově straně, se nedožil válečné porážky a z ní vyplývajících osobních důsledků. Zemřel ještě v průběhu války v roce 1943. Svůj majetek však zanechal manželce a dceři, které žily v rodinném sídle v Karlových Varech. Obě zdědily po Becherovi majetek, avšak ne jeho osobní minulost, i když si to později někteří v osvobozené zemi vykládali jinak. Když válka skončila, dcera měla dva syny po manželovi, který padl na frontě jako důstojník wehrmachtu. Starala se řádně nejen o děti a matku, ale zasvěcená do rodového řemesla, odpovídala též za správné míchání bylin a koření nutných k výrobě becherovky a to i po nástupu národních správců do čela závodu.

V létě 1945, když se jeden ze správců vracel do bytu, který mu vydělili v pozůstalém domě, zastavil jej na chodbě asi osmdesátiletý majordomus Becherovy rodiny a lámanou češtinou sdělil, že když jej tam Češi nechají dožít, řekne jim, kde je zakopán Becherův rodinný poklad. Správce po úvaze odpověděl, že vzhledem na věk, se již nemusí obávat, že by jej z domu vystěhovali. A tak se od starce dověděl, že poklad zakopali v prostoru golfového hřiště na okraji Karlových Varů. Po poradě s kolegou informaci neprodleně oznámil příslušné instanci.

Za necelou půlhodinu přijelo k Becherovu domu na terénním automobilu  značky Jeep několik mužů v uniformách a přilbách. Velící důstojník dal rozkaz vzít starou i mladou Becherovou na výslech, který trval dlouho. Obě nejdřív zapíraly, že by cokoliv věděly o zakopaném pokladu. Kolem druhé hodiny po půlnoci důstojník prý řekl mladé Hedě Becherové:

„My máme dost času. Když nám nepovíte, v kterých místech je poklad zakopán, dáme vaší matce do rukou polní lopatku a bude muset rozrýt třeba celou louku, dokud ten poklad nenajdeme.“

Dcera nakonec podlehla psychickému tlaku a slíbila, že pokud dají téměř sedmdesátileté matce pokoj, ukáže jim sama místo, kde se poklad nachází. Odvezli ji tam a nedaleko dřevěné chaty, našli v zemi bednu zabalenou do voskového plátna. Bednu přivezli do Becherova domu a v přítomnosti obou národních správců rozbalili její ochranné plátno a podívali se dovnitř. Byly v ní pečlivě uložené rodinné šperky, jako náhrdelníky, náramky, prsteny, hodinky a jiné cennosti. A na nich ležel rabínský pás vykládaný drahokamy a šesticípou zlatou hvězdou, který pravděpodobně místní rabín, neznámo proč a jak, svěřil Becherovi do úschovy. Byl tam i originál receptury becherovky v původním staroanglickém textu, který Josef Becher dostal od doktora Frobriga. Svitek receptury, stále považované za výrobní tajemství, odevzdali národním správcům a ostatní věci někam odvezli. Receptura přešla do rukou československého státu, avšak po dalším obsahu pokladu se slehla zem. Do domu Becherových začali v různých intervalech chodit vyšetřovatelé a jiní úředníci, kteří dělali soupis dalšího majetku Becherových. Postupně i z něj ubývaly různé předměty, jako zlatá soška Quo vadis, stojící na krbu v obývacím pokoji, a jiné věci. Becher vlastnil rovněž filatelistickou a numismatickou sbírku obrovské hodnoty. Mezi známkami se nacházel údajně i jeden z mála modrých Mauriciů, který, jak se zjistilo později, Becher dal ještě před válkou pojistit spolu s některými dalšími výjimečnými cennostmi. Numismatická kolekce čítala takové historické unikáty, jako komplet mincí německých hansovních měst. Rovněž tyto hodnoty odvezl někdo z odcházejících a přicházejících úředníků.

Nakonec z domu vystěhovali i Becherovu manželku a dceru s dětmi. Po internaci v jednom z táborů v Karlových Varech odsunuli je společně s dalšími Němci do některé z okupačních zón západních spojenců v Německu. Tam potom Becherovi potomci údajně prodali právo na výrobu becherovky německé firmě Meyer a tím začaly diplomatické tahanice i dlouhé soudní spory kolem becherovky po obou stranách společné hranice. Nicméně to, jaký byl osud zbývajícího obsahu nalezeného Becherova pokladu a jiných cenných předmětů z jeho domu nebo v čích rukou vlastně skončily snad odhalí jen čas jako neúplatný soudce.


 

Výstava československých judaik začala lámat ledy

O své přeložení do Washingtonu jsem nikoho nežádal a ani jsem o takové možnosti neuvažoval. Práce v OSN se mi líbila a kolektiv, který jsem tam řídil, dosahoval dobré výsledky. Vzpíral jsem se vehementně byť jen úvahám o mém možném přeložení. Až do dne, kdy jsem dostal písemný příkaz, že mám přijet do Prahy a připravit se na nové jmenování do Washingtonu. Dokonce mně několikrát předtím volal telefonicky ministr Chňoupek a vlídným způsobem sděloval, že v tom se již nedá nic dělat. Musím se podřídit pokynu, protože situace na velvyslanectví ve Washingtonu je složitá a mojí povinností bude stmelit kolektiv a pozvednout jeho pracovní výkonnost. Vcelku se mně to první dva roky dařilo i proto, že jsem nacházel podporu jak u rezidenta, tak u vedoucích vojenského a obchodního oddělení.
Před mým odjezdem na nové působiště jsme se s ministrem Chňoupkem dohodli na realizaci myšlenky, kterou nám nejdřív (jako nesmělou sondážní otázku) vnuknul  významný činitel Americké židovské obce Mark Telisman.
Šlo o vyslání do USA putovní výstavy československých judaik a artefaktů, zejména z Pražského židovského muzea, od níž jsme si slibovali zlepšení atmosféry pro rozvoj vzájemných vztahů, zejména v amerických médiích a alespoň určitý posun k lepšímu v bilaterální relaci. Návrh bez zaváhání podpořil předseda vlády JUDr. Lubomír Štrougal, který v něm viděl rovněž pozitivní impuls.

Povzbuzeni touto podporou začali jsme na tom hned pracovat s kolektivem velvyslanectví, zejména s diplomaty Ing. Jaroslavem Kubištou a později též s JUDr. Gabrielem Brenkou.  V Praze pomohl tehdejší vedoucí amerického odboru na ministerstvu zahraničí v Praze Ing. Rudolf Jakubík a významnou pomoc nám poskytl i ředitel Československé společnosti pro mezinárodní styky Ing. Rudolf Hromádka, který předtím několik let úspěšně pracoval na velvyslanectví ve Washingtonu a později jako generální konzul v kanadském Montrealu. Nebylo však lehké překonat odpor vůči výstavě u některých pracovníků stranického aparátu. Musel jsem se zaručit osobní odpovědností za to, že nedojde k politickému zneužití této iniciativy proti zájmům Československa. Nakonec se výstava mohla konat tak, jak jsme se dohodli s americkou stranou. Velkou zásluhu na tom mají též odborníci z Pražské židovské obce, včetně kurátorů, kteří exponáty pečlivě vybrali a připravili k důstojné prezentaci. Výstavu pod názvem Drahocenné dědictví (angl. Precious Legacy) jsem otvíral koncem roku 1983 ve Washingtonu a poté v roce 1984 v New Yorku, v Denveru a v San Diegu, kde z oficiálních osobností byl přítomen rovněž Jack Mattlock (s manželkou), jako jeden z tehdejších poradců prezidenta Ronalda Reagana v Bílém domě. Precious Legacy putovala Amerikou kolem dvou let a měla velký úspěch i v jiných městech. Maximální podporu nám poskytovala Americká židovská obec, zejména Mark Tallisman a jeho spolupracovníci.

Nikdy předtím jsem nečetl tolik pozitivních článků v americkém tisku, zejména o československé kultuře a umění. Ale rovněž v americké televizi byly mnohé pozitivní komentáře, záběry a rozhovory s námi v souvislosti s touto jedinečnou akcí. Kanadský velvyslanec ve Washingtonu, který o ní nešetřil slovy chvály, se na mě osobně obrátil se žádostí, zda by Praha nedala souhlas k pokračování výstavy i v Kanadě, kde byl o ni rovněž veliký zájem. Obratem jsem požádal ministra Chňoupka a předsedu vlády Štrougala o souhlas. Kanadský velvyslanec mně osobně děkoval  a 26. března 1984 poslal dopis, v němž sdělil, že „byl velice potěšen zprávou, že československá vláda příznivě posuzuje žádost vedení Glenbow Museum v Calgary a The Royal Ontario Museum v Torontu, aby mohly tuto výstavu předvést v Kanadě.“

Po Jacku Matlockovi v roce 1984 nastupoval do Prahy jako nový americký velvyslanec William Luers. Před jeho odjezdem jsme se několikrát sešli v mé rezidenci ve Washingtonu, abychom se poradili, jak oboustranně pomoci zlepšit vztahy mezi našimi zeměmi. S odvoláním právě na výstavu Precious Legacy jsem navrhl, abychom soustředili společně úsilí na vypracování a uzavření dohody o kulturní a též vědecko-technické spolupráci. Samozřejmě, pokud by americká strana a osobně W. Luers na tom neměli zájem, Státní department USA by tuto myšlenku stěží podpořil  i když jsem o tom několikrát osobně jednal s náměstkem státního tajemníka Lawrencem Eagleburgerem a dalším vysoce postaveným pracovníkem z „Foggy Botoms“ Markem Palmerem. William Luers ze své strany věci posunul významně dopředu a k uzavření obou dohod brzy došlo, což považuji za pozitivum rovněž mého působení ve Washingtonu.

I přes složitou atmosféru ve vztazích mezi Východem a Západem, na niž jsem upozornil v této kapitole a která se pochopitelně odrážela i v naší práci (za dobu svého více než dvouletého působení v hlavním městě USA jsem na adresu česko-slovenské vlády obdržel na státním departmentu nejméně tři důrazné protesty a stejný počet jsem musel z pokynu ústředí předat v obráceném gardu), byly zde i světlé a příjemné chvíle. Kromě výstavy judaik k nim patřilo například vystoupení České filharmonie na jaře roku 1985, kterou v Kennedyho centru řídili mezinárodně uznávané osobnosti a prvotřídní dirigenti - pánové Jiří Bělohlávek a Václav Neumann. V čestné prezidentské lóži nás společně s manželkou a dalším diplomatickým párem z našeho velvyslanectví (radou JUDr. Zdeňkem Sokolem s manželkou) uvítali Jack Mattlock - poradce prezidenta pro zahraniční politiku s manželkou, další poradce prezidenta z týmu pro otázky národní bezpečnosti Richard S. Beal s manželkou a společně s námi tam byli pozváni i uznávaní milovníci a mecenáši umění paní Meda Mládková s jejím manželem, kteří žili v USA.

V květnu roku 1985 se po skončení dlouhodobého a vcelku úspěšného působení na velvyslanectví ve Washingtonu měl vracet do Prahy můj zástupce rada-vyslanec Ing. Milan Švec CSc., kterému předtím v osobní korespondenci sdělil stranický tajemník pro mezinárodní politiku, že v Praze uvažují o jeho vyslání za velvyslance do Číny. Den před odletem z Washingtonu, kdy měl M. Švec odevzdat přidělený služební mercedes a klíče od pronajatého bytu ve městě, se již na velvyslanectví nedostavil. Rozhodl se zůstat s manželkou a dvěma syny v USA, o čem jsme se dověděli až na druhý den, kdy jeho emigraci potvrdila americká televize a státní department. V té době se taková věc v naší zahraniční službě považovala za mimořádnou událost a měla řadu nepříjemných důsledků zejména pro mne jako velvyslance. Když jsem později srovnával některé souvislosti, uvědomil jsem si, že na straně těch, kdo M. Švecovi pomohli tímto způsobem zůstat v Americe, byli velmi pravděpodobně i ti, kterým šlo o jistou odvetu za zmíněné provokace vůči americkým diplomatům v Praze.

Po Švecové emigraci z vysoké diplomatické funkce a na tak důležitém velvyslanectví mi bylo jasné, že je otázkou krátkého času, kdy mě stranický tajemník a vedoucí oddělení mezinárodní politiky, které tajemník v aparátu ÚV KSČ měl na starosti, dají odvolat, jelikož něco podobného se u nás „neodpouštělo“, hlavně tituláři. Bylo běžné hledat vinu především u něj i když za to vůbec nemohl. Milan Švec jako schopný analytik a amerikanista, který získal vzdělání a hodnost kandidáta věd v Moskvě, do té doby, než byl vyslán na tento post do Washingtonu, pracoval v oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ a byl to právě stranický tajemník V. Bil'ak, kdo rozhodl o jeho přidělení na velvyslanectví do USA.

Moje předtucha, že přeložení do Washingtonu mně byl dlužen čert, se naplnila. I když se onen incident ještě nemalou dobu se mnou táhl a po návratu do Prahy jsem musel absolvovat kvůli němu několik vyšetřovacích procedur u STB a prokurátora, na Ameriku a Washington zvláště vzpomínám vcelku rád. Mnohému užitečnému jsem se tam přiučil, viděl jsem a zažil (společně s mojí rodinou) mnoho zajímavého a nezapomenutelného. Teď i lépe chápu proč Egon Ervin Kisch napsal, že Washington je balkonem Ameriky.

 


Nezastupitelnost etikety a protokolu

Zvláštní role v diplomacii patří protokolu a etiketě. Jedno i druhé sice nejsou zcela totožné pojmy, nicméně v praxi kráčí ruku v ruce. Etiketa vychází ze zásad zdvořilého chování a důstojného vystupování, z obyčejů i tradic příslušné země. Diplomatický protokol tvoří soubor ustálených, obecně uznaných mezinárodních norem a zvyklostí, kterými se řídí představitelé státních a vládních institucí, diplomaté, konzulové a členové jejich rodin v oficiálním styku. Výklad a uplatňování těchto norem a pravidel má sice i určité odlišnosti v jednotlivých zemích, avšak v diplomatických či státních protokolech je více společného než odlišného. Diplomatický protokol bývá zpravidla řízený jednotně z ministerstva zahraničních věcí, které se většinou stává garantem organizace oficiálních návštěv a dalších podobných akcí na úrovni hlavy státu, premiéra, předsedy parlamentu, ministra zahraničních věcí a jiných státních a vládních představitelů.

V České republice je diplomatický protokol součástí ministerstva zahraničních věcí, jehož sídlo se nachází ve starobylém Černínském paláci, o němž podle místních záznamů dávný autor kdysi napsal, že ,jewí  španělskou grandezzu a jeho nádhera až podiw  w duši wzbuzuje“. Podobně ve Slovenské republice po letech přebývání v provizorní budově téměř na okraji města nakonec sídlo ministerstva zahraničních věcí dostalo důstojné místo v Bratislavě.

Zvláště v minulosti i na pohled málo významné protokolární záležitosti měly často velký dopad na vztahy zejména mezi velmocemi, které v nich nezřídka spatřovaly ohrožování či znevažování svých výsad, prerogativů a prestiže vůbec. Tak například v roce 1661 vznikl diplomatický konflikt, když do Londýna přijížděl nový diplomatický představitel Švédská. Jak bý­valo zvykem, pověřeného zástupce v tu dobu tak významné evropské moc­nosti vítali též jiní představitelé akreditovaní v Londýně. Kočár s diplomaty Francie se snažil dostat do přístavu (kde připlouvala loď se švédským velvy­slancem), v přednostním pořadí, aby zaujal prestižní protokolární místo hned za diplomatickou eskortou Švédská. O totéž však usiloval kočár se španěl­skými diplomaty, doprovázenými vlastní ozbrojenou ochranou, která přehra­dila cestu francouzskému povozu, zranila jejich kočího a vyvolala tak ostrou potyčku. Španělům se nakonec podařilo silou vytlačit Francouze a zaujmout místo hned za kočárem švédské mise. Král Ludvík XIV. byl tímto incidentem natolik dotčen, že nařídil přerušit diplomatické styky s Madridem.

Podobná protokolární roztržka se odehrála později rovněž v Londýně na královském bále, když si ruský velvyslanec sedl po pravici rakouského kolegy - tituláře Svaté říše římské. Francouzský velvyslanec, který přišel na bál jen o několik minut později, se mamě domáhal, aby mu ruský představitel uvolnil místo. Nakonec přeskočil zábradlí a snažil se vklínit mezi Rakušana a Rusa. V roztržce, která z toho vznikla, Francouz vyzval ruského kolegu na souboj, v němž byl carův zmocněnec zraněn. Vztahy obou zemí byly poté určitou dobu hodně napjaté.

Bez dobré znalosti protokolu a jeho citlivého uplatňování se ani dnes žádná diplomatická či státní služba neobejde. Jsou nutné nejen v průběhu vrcholných návštěv, ale i v běžném styku se zástupci jiného státu. Dobrá znalost diplomatického protokolu se nezapře, zanechává zpravidla velký a dlouhodobý dojem. Například již anglická královna Viktorie na své ofi­ciální návštěvě v Osmanské říši ve druhé polovině 19. století byla tak unesena sultánovým protokolem, že po návratu poslala svému hostiteli děkovný dopis, v němž nešetřila slovy obdivu. Požádala jej, zda by moh­la vyslat své diplomaty - protokolisty, aby se přiučili protokolárnímu umění na jeho dvoře. Sultán vyhověl jejímu přání a byl natolik polichocen kom­plimentem, že dal královnin dopis vložit do zlatého rámu a vystavit na čestném místě ve svém paláci v Istanbulu. Liudprand - arcibiskup z Cremony by nevěřil vlastním očím jak ve městě, v němž se mu mnoho let předtím dostalo tak mizerného přijetí od panovníka východní říše, doká­žou noví vládci Konstantinopole příkladně uvítat a uctít své oficiální hosty.
. . .

Bismarck - diplomat i válečník

Necelé čtyři měsíce před bitvou u Waterloo se v pruské protestantské a junkerské rodině venkovské šlechty v Schonhausenu narodil Otto Eduard Leopold von Bismarck (1815-1898), který po studiích na univerzitě v Góttingenu a později v Berlíně prošel parlamentní zkušeností ve Spojeném zemském sněmu. V 50. letech 19. století zastupoval již Prusko ve Spolkovém sněmu a usiloval, jak mohl, o zrovnoprávnění Pruska s Rakouskem v Německé konfederaci, kde se často dostával do ostrých sporů kolem tehdejší vedoucí role Rakouska. Zatímco se Bismarck vřele hlásil k pruským Hohenzollemům, rakouský mocenský rod Habsburků odsuzoval. Po letech diplomatické kariéry (sloužil jako vyslanec v Petrohradu a poté v Paříži) mu začátkem 60. let nabídl pruský král Vilém I. funkci ministerského předsedy, v níž setrval až do svého odchodu v. roce 1890. Bismarck jako pruský kancléř byl rovněž odpovědný za provádění zahraniční politiky a podléhala mu diplomatická služba. Přes svou autoritativní povahu byl to inteligentní a kultivovaný muž (přestože pohrdal některými umělci a ze spisovatelů uznával většinou jen Goetha). Obdařený státnickou prozíravostí a diplomatickou obratností pojal za svou hlavní povinnost udělat vše pro sjednocení Německa.

Mocenské zájmy Pruska v té době začaly již silně narážet na zájmy Rakouska a hrozilo, že každou chvíli oba státy zkříží meče. Prusko, než se k tomu definitivně odhodlalo, se snažilo získat Rakousko jako dočasného spojence. S jeho pomocí potřebovalo nejdřív vytrhnout z rukou dánského panovníka Frederika III. (umřel v roce 1863) bohatá knížectví Šlesvicko a Holštýnsko. Na dánský trůn nastoupil po něm Kristián IX. - „protokolární princ“, jak jej někteří kvůli složitostem s jeho nástupnickým právem nazývali.
Ten schválil novou ústavu, jež zařadila Šlesvicko do Dánska, čímž ovšem byly porušeny mezinárodní úmluvy. Proti tomu se ultimativně ohradily jak Prusko, tak i Rakousko, které žádaly, aby Kodaň odvolala novou ústavu. Frederik III. to však odmítl a 1. února 1864 čtyřicet tisíc pruských a dvacet tisíc rakouských vojáků začalo válčit s Dánskem, které mamě spoléhalo na britskou pomoc. Rakousko nebylo žhavé jít do této války a na stranu Pruska se spíš přidalo proto, aby mohlo lépe kontrolovat jeho postup vůči Šlesvicku a Holštýnsku. Dánské vojsko nebylo schopné čelit jejich společnému tlaku a panovník navrhl svolat mírovou konferenci v Londýně v dubnu 1864.

Jednání nedospělo k řešení, protože ústupky za strany Dánska nebyly dostatečné a Prusko s Rakouskem měly ještě dost sil, aby z dalších bojů vytěžily více. Válka pokračovala až do srpna 1864, kdy již nové okolnosti přinutily Dánsko uzavřít mír, jehož základem bylo odstoupení obou knížectví. Holštýnsko (drtivá většina jeho obyvatel byli Němci), mělo připadnout Rakousku a Šlesvicko Prusku. Jako místo jednání o smlouvě, která měla za cíl právně zakotvit rozdělení těchto knížectví mezi obě země, bylo vybráno rakouské lázeňské město Bad Gastein, nacházející se v alpské oblasti, asi devadesát kilometrů od Salcburku. V tu dobu byl Bad Gastein známý jako „diplomatické lázně“ nebo též „město diplomatů“.

Psal se srpen 1865. Pruský král Vilém I. pověřil jednáním svého premiéra a.šéfa diplomacie Otto von Bismarcka. František Josef I. ze své strany poručil knížeti Gustavu Blomemu - tehdejšími ministrovi pro Wúerttenbergsko, aby jel do Bad Gasteinu uvítat v jeho zastoupení pruského krále (Vilém I. do těchto lázní jezdíval rád), ale též jednat s Bismarckem o textu smlouvy.

Císař ovšem nemohl vybrat horší osobu pro tak odpovědný úkol. Dosti lehkomyslný a poživačný Blome se jaksi rozhodl dosáhnout urovnání s Pruskem, i kdyby za to Vídeň měla zaplatit velkou cenu. Vlastnímu jed-nání s Bismarckem o textu návrhu smlouvy velkou pozornost nevěnoval. A tak z dokumentu, který byl nakonec podepsán 25. srpna 1865 Vilémem I. a Františkem Josefem I. v salcburském paláci, kde kdysi žil a pracoval mladý Mozart jako sluha, Rakousku zůstaly spíš jen oči pro pláč.

Bismarck svůj text na dělení knížectví dobře promyslel a zformuloval jej tak, aby právními kličkami zajistil Prusku výhody, i když na oko tvrdil, že rakouskému partnerovi ponechává volnou ruku pro jednání o návrhu. Poté však již záměrně neprojevoval valný zájem o vlastní text.
Předstírané role se zhostil s bravurou vynikajícího herce a prvotřídního psychologa. Předjednáním Bismarck posbíral co nejvíce informací o svém partnerovi a zjistil, že Blome je náruživým hráčem karetní hry „quinze“. (Hra se stala populární nejdřív ve Francii začátkem 19. století. Snahou každého hráče v ní bylo získat potřebných patnáct bodů franc. quinze, na rozdíl např. od karetní hry „ očko “Jež se zejména na Slovensku hrávala za našeho mládí, a v níž šlo o vítězných jednadvacet bodů nebo co nejblíže k jednadvaceti. Díky „qiunzu“ v tu dobu vzkvétala nejedna evropská herna. Oddávala se jí zejména šlechta a vysocí vládní úředníci, často však v maskách, aby zahalili své pravé tváře.) Ve městě, jako byl Bad Gastein, taková společenská zábava nemohla chybět. Hotel Straubinger, v němž bývala ubytována vyšší smetánka, diplomaty nevyjímaje, a kde probíhala jednání mezi Bismarckem a Blomem, byl pro to jako stvořen. Blome tvrdil v nejužším kruhu svých známých, že podle způsobů a techniky hry dokáže odhadnout intelektuální kvality a charakterové vlastnosti každého svého protihráče. V sebejistotě jej utvrzovalo domácí prostředí a Bismarckův lhostejný přístup.

Když Blome navrhl partnerovi, aby si z dlouhé chvíle zahráli „quinze“, Bismarck flegmaticky souhlasil. Při hře popíjel svůj oblíbený „mix“ (střik ze šampaňského a portského vína). Hrál však záměrně lehkomyslně, riskantně a zbrkle. Nijak ovšem neprozrazoval, že tento styl hry zvolil proto, aby uvedl v omyl protivníka, se kterým měl na druhý den uzavřít jednání a parafovat (odsouhlasit) návrh textu tak důležité smlouvy. Prohrál v ten večer velkou sumu peněz a Blome nabyl přesvědčení, že vrchní diplomat jeho Veličenstva je sice známý jako energický muž, avšak mívá neuvážené a dobrodružné sklony.

Bismarck jej v tom utvrzoval rovněž těžkopádnými poznámkami a přehnanou reakcí. Blome poté už nevěnoval větší pozornost textu připravovaného dokumentu, který měli oba na druhý den definitivně dohodnout. Podle Blomeho kritérií muž, který tak neodpovědně hrál „quinze“, nemůže být schopen racionálního úsudku, formulační obratnosti, nemluvě již o chytácích či jemných nuancích.

S návrhem textu se seznámil jen tak zběžně. Nezvažoval detailněji pravý smysl formulací nebo jejich významové spojitosti. Jaké však bylo jeho překvapení, když po skončení jednání a odsouhlasení návrhu smlouvy se Bismarck k němu obrátil s úsměvem a ironicky poznamenal: „Neuměl jsem si představit, že bych potkal rakouského diplomata, který připojí své jméno pod takový dokument.“ (Viz E. Crankshaw: Bismarck, 1981, str. 196.)  . . .
. . .

EMŽSKÁ DEPEŠE A JEJÍ DŮSLEDKY

Vytvoření Německého císařství (nebo říše - Deutsches Reich) předcházel vznik Severoněmeckého spolku po vítězné válce Pruska nad Rakouskem. Nejsilnějším rivalem Pruska se poté stala Francie. Na jaře roku 1870 dostal pruský princ Leopold z rodu Hohenzollemů nabídku od španělské šlechty, aby se ucházel o trůn v Madridu. Proti tomu se rozhodně postavila Francie, která se obávala strategického sevření ze strany Pruska i Španělska. Panovník Napoleon III. usiloval o to, aby španělský trůn obsadil někdo z jeho příznivců, nejlépe portugalský princ Ferdinando.

Pod nátlakem Francie, plným vyhrůžek o možném vypovězení války Prusku, pokud Hohenzollemové přijmou tuto kandidaturu, princ Leopold se jí nakonec vzdal. Stalo se tak v čase, kdy pruský král Vilém I. pobýval na odpočinku v německém lázeňském městě Bad Emsu, kde se za ním vypravil francouzský vyslanec v Berlíně hrabě Vincent Benedetti, který k tomu dostal pokyn od svého ministra zahraničí vévody z Gramontu. 13. července 1870 Benedetti zastihl krále Viléma I. na procházce po lázeňském bulváru a oslovil jej in media res (přímo, bez okolků), což z hlediska pruského diplomatického protokolu bylo za daných okolností neobvyklé. Ba co víc, vyslanec požádal krále o záruku, že Hohenzollemové španělský trůn neobsadí ani kdykoliv v budoucnu.

Funkcionář pruského ministerstva zahraničí Heinrich Abeken, který panovníka doprovázel, sestavil o rozhovoru vyslance s králem telegram, který byl zaslán formou diplomatické depeše kancléři a šéfovi diplomacie Otto von Bismarckovi do Berlína. Bismarck dostal svolení, aby s telegramem naložil podle své úvahy a seznámil s ním i tisk, pokud uzná za vhodné. Text sdělení, které Bismarck upravil účelově po svém, vstoupil do dějin diplomacie jako „emžská depeše“. (Emser depesche, něm.; Dépeche ďEms, franc.; The Ems Dispatch, angl.)

V původním telegramu z Bad Emsu stálo: „Hrabě Benedetti mě zastihl na promenádě a požádal vtíravým způsobem, abych jej oprávnil sdělit do Paříže, že se natrvalo zavazuji nedávat ani v budoucnu souhlas, pokud Hohenzollemové obnoví tuto kandidaturu. Odmítl jsem jeho žádost.
poněkud tvrdě, jelikož není správné a ani možné brát na sebe závazky tohoto druhu pro vždy. Rovněž jsem mu, pochopitelně, řekl, že zatím nemám potřebnou informaci v této věci a vzhledem k tomu, že je o tom nepochybně lépe zpraven prostřednictvím Paříže a Madridu, musí zajisté vědět, že moje vláda se touto otázkou neznepokojuje.“

V telegramu Abeken dále Bismarckovi sdělil: „Vzhledem k výše uvedenému král rozhodl nepřijímat již v této věci hraběte Benedittiho, ale informovat jej pomocí adjutanta, že Jeho Veličenstvo nyní obdrželo potvrzení zprávy (o odstoupení prince Leopolda - pozn. autora), kterou Benedetti dostal z Paříže, a nemá nic, co by k tomu dále řeklo vyslanci.“ Další vzkaz pro Bismarcka zněl: „Jeho Veličenstvo dává na zvážení Vaší excelenci, zda o Benedittiho žádosti a o jejím odmítnutí, nemá být informován rovněž tisk.“

Pruskému premiérovi, obdařenému pohotovým myšlením a politickým důvtipem, depeše z Bad Emsu přišla velmi vhod. Ihned v ní našel kontext s úsilím o sjednocení rozdrobených německých států na jihu země se Severoněmeckým spolkem. Předpokládal totiž, že takovému sjednocení může nejlépe posloužit velká událost, jakou by mohla být válka se společným nepřítelem - v dané situaci s Francií, avšak vyhýbal se napadnout ji jako první, aby Prusko nebylo považováno za agresora.

Pojal proto úmysl vyprovokovat Francii k válce tím, že jí k tomu poskytne záminku. V nejbližším okruhu svých spolupracovníků se Bismarck netajil názorem, že pokud má k válce s Francií dojít, „nyní je pro to nejvhodnější okamžik.“

Uveřejnění upravené „emžské depeše“ v tisku mělo podle něj „zapůsobit jako červená látka na galského býka“. Text telegramu zredigoval tak, aby zesměšnil Francii v tom ohledu, že král v této věci již nechce více jednat s francouzským vyslancem, avšak postaral se též o to, aby vyzněl urážlivě i pro Němce tím, že Beneditti požadoval od pruského panovníka více, než bylo diplomaticky únosné, a to ne zrovna vhodným způsobem.

Na první pohled se mohlo zdát, že šlo jen o malé změny v redakci textu telegramu, ty však ve skutečnosti znamenaly přesun významových důrazů. „Emžská depeše“ po Bismarckově úpravě zněla takto:

„Poté, co informace o funkci nabídnuté princi Leopoldu von Hohen- zollemovi byla předána císařské pařížské vládě královskou španělskou vládou, francouzský vyslanec neobvyklým způsobem požádal v Bad Emsu Jeho Veličenstvo krále, aby jej oprávnil sdělit do Paříže, že Jeho Veličenstvo se rozhodlo jednou pro vždy
nedávat souhlas, pokud by někdo z Hohenzollemů znovu nastolil tuto kandidaturu. Jeho Veličenstvo odmítlo přijmout vyslance znovu a rozhodlo, že adjutant jej bude informovat o tom, že Jeho Veličenstvo již nemá nic, co by k tomu mohlo dodat.“

Urážlivý výklad na francouzské straně vznikl jak z tónu sdělení, na který pařížský dvůr nebyl zvyklý, tak i z použitého termínu adjutant, který měl informovat vyslance namísto samého pruského krále. Podle diplomatického protokolu měl francouzský vyslanec, jakožto představitel suveréna velké evropské mocnosti, jakou Francie nesporně byla, právo obracet se přímo k panovníkovi, kancléři a šéfovi diplomacie, a nyní mu v tak důležité věci má tlumočit další vzkaz z vyšších míst subaltení úředník pruského dvora. (Součástí hry slov v této souvislosti bylo i to, že zatímco ve Francii byl adjutantem podřízený, nebo méně významný funkcionář, na pruském dvoře šlo podle okolností i o značně vysokou hodnost pověřené osoby, která měla ad hoc zastoupit v tomto úkonu krále.
. . .

   

Zapadlo sluníčko za kremnickou horu…

 

                 Vzpomene ještě někdo na slova písně, kterou jsme se občas po večerce na světnici druhé čety (velitelem byl nadporučík Arnošt) a později i páté čety (nadporučík Juhász) ve třetí rotě-E, jíž velel kapitán Varchulík, loučili s odcházejícím dnem: „Zapadlo slniečko za kremnickú horu, ďalší deň za nami, chvála pánu bohu…“ ? V přizpůsobeném textu některá slova sice nepocházela z rodu básnického, ale vyjadřovala pocity mnohých z nás.

                Říká se, že vzpomínky mají subjektivní charakter a tvář dostávají podle osobního vnímání toho, kdo je přežil. Nebude tomu jinak ani se vzpomínkami při půlstoletém sněmu pánů se stříbrem ve vlasech, mnohých s tituly před jménem i za jménem, kteří se rozhodli sejít na „místě činů“ svého mládí. Škoda, přeškoda, že osud již mnohým z nás nedopřál, aby se toho dožili. O to více je třeba ocenit, že Pavel Knúrovský a Tonda Fučík si předsevzali vydat šedesáti čtyř (proč právě tolik ?) stránkový sborník reminiscencí věnovaných tomuto diamantovému jubileu.

                Při prvních reflexích na onu dobu mně napadlo, že ty tři roky v Kremnici ubíhaly rychle hlavně o zimních a letních prázdninách a naopak hrozně se táhly po nich. Dnes lituji, že se mi nezachoval celý kremnický denník a i to, co z něj zůstalo, již ohlodal zub času.  Na této matérii by se dalo ještě hodně cizelovat, „štrikovat“ i „vyšívat“ tak, jak jsme z dlouhé chvíle v prvních ročnících dělávali dečky pro matky či děvčata. O co se zde pokusím, jsou spíš nesourodé myšlenky a nebudu příliš dbát na to, co mně vštěpovali později do hlavy nejen na žurnalistice a v různých redakcích, ale i na fakultě mezinárodního práva, že totiž každý prezentovaný obsah má mít adekvátní formu, neboť latinská zásada litera scripta manet stále připomíná, že co je na  papíru, to platí.

                Nadešel tedy dvacátý devátý srpen 1954, desáté výročí Slovenského národního povstání, a klubko našich událostí se začalo odvíjet. Kremnická věž mohla odbíjet druhou hodinu po poledni, když skupina cestujících, mezi nimi Milan Kubičina, Karol Fodor, Tomáš Janhuba a já, vystoupila z vlaku od Zvolena. Z nádraží, které mělo výhodnou strategickou i distanční polohu k blízkým kasárnám, se v ten den po příjezdu každého osobního vlaku vinuly řady absolventů osmiletých základních škol a jednoročních vyrovnávacích učebních kurzů ze všech koutů Československa. Pod dohledem příštích velitelů jsme zamířili do kasáren, které za nedávné války sloužili speciální, nejspíš přepadové německé jednotce, po níž zde ve skladech zůstalo ještě mnoho lyží v bílé maskovací barvě s takovými „bambulkami“ na špicích.

                 Pro historickou zkratku si dovoluji připomenout, že od začátku nám vychovatelé přizvukovali, že Škola důstojnického dorostu (byla ještě jedna taková v Popradě) nás má, jak i sám název prozrazoval, připravit pro povolání důstojníků československé lidové armády. Ve čtyřech rotách v ŠDD bylo celkem téměř pět set takových žáků, jak nás titulovali velitelé i učitelé. Po naší kremnické maturitě následovalo ještě tříleté učení v pravých důstojnických školách, přesněji vojenských učilištích, jak se jim tehdy říkalo. V ŠDD jsme se učili vlastně všechno, co bylo v  tu dobu obvyklé na civilních gymnáziích, avšak navíc nám přidělili několik ryze vojenských předmětů. Abychom lépe chápali vážnost budoucího poslání a zvykali si na něj,  brzy jsme obdrželi i pušky vzor 52. Imponovalo nám, že jsou zcela nové. O to více nám velitelé dennodenně vštěpovali do hlavy, že je naší základní povinností pečovat o ně jako o oko v hlavě, čímž jsme se vlastně neměli lišit od starších vojáků základní služby kdekoliv jinde v republice.

                 V naší druhé četě  třetí roty (E) byla většina kluků z Čech a Moravy. Slováci tvořili v ní, v rotě i celé škole v průměru něco nad jednu třetinu, což zhruba odpovídalo národnostnímu poměru ve společném státě. Žili jsme však svorně a sjednocoval nás i přebytek energie a inspirace. Některé nápady více či méně přitažené za vlasy vznikaly z jakési objektivní potřeby, jiné jen tak z dlouhé chvíle či z rozmaru. Do první kategorie bych zařadil příhodu s deratizací. Nedaleko venkovního basketbalového hříště, kde začínala běžecká dráha, bývala skládka kostí z kasárenských kuchyní. Nejenže odtud vanul nepříjemný zápach, ale místo se přirozeně stalo eldorádem krys a potkanů. Rychle se množili a pobíhali po prostranství ve dne v noci. Myslím, že s nápadem podniknout „trestní výpravu“ proti nim přišel první Tomáš Adamec. Vzali jsme několik velkých kanistrů od mléka, naplnili je vodou a vyzbrojili se holemi či klacky. Potkany a krysy jsme tloukli jak se dalo a ti z nich, co vběhli do děr, museli znovu ven pod přívalem vody z kanistrů. Korunu všemu nasadil něčí nápad pověsit jakoby na výstrahu několik obětí tohoto deratizačního „komanda“ drátem na okapy hospodářské budovy. A tak tam viselo kolem dvou tuctů dokonaných hlodavců všech velikostí. Ona epizoda byla dobrá k tomu, že přiměla velitelství školy, aby po dohodě s městskou správou rozhodlo, že kosti z našich kuchyní se mají napříště vyvážet mimo objekt kasáren.

                Z podobných nápadů se však rodily i různé „průšvihy“, vojensky označované termínem  „mimořádná událost“. Však také službukonající rotní měli za povinnost hned hlásit přicházejícím důstojníkům, že v průběhu jejich služby se na svěřeném úseku „nic zvláštního nestalo“ nebo, že se stalo to a to. V naší druhé četě v nápadech tohoto druhu vynikali zejména Honza Potůček z Horoměřic u Prahy a Mirek Fořt z Prahy. Oba se vyznačovali smělostí i originalitou. Někdy se dostávali i do osobních sporů, z nichž nebylo lehké rozeznat, zda to míní vážně nebo jen tak, aby se věci hýbaly. Když například polemizovali o tom,  kdo z nich dvou je z Prahy a kdo jen od Prahy, Josef Hejna -  zástupce velitele čety, který se již tehdy nejen obdivuhodně vyznal v historii, literatuře a filmu, ale měl i schopnost přátelsky, avšak rozhodně komunikovat se spolužáky, nejednou ukončil „natahování fusekle“ mezi nimi výrokem Švejka, že i on má rád, když je někdo přímo odněkud. Potůček to většinou bral jako ironií vyslanou na Fořtovu adresu a Fořt se s tím spokojil jako s nepřímou podporou svého pražského domova, protože Hejna, který sice také pocházel odjinud, míval též trvalé bydliště v Praze. Ránou i ironií osudu a k upřímnému žalu nás, kteří jsme se později přestěhovali do hlavního města a občas se zde scházeli, oba – Mirek Fořt i  Honza Potůček se rozloučili s tímto světem právě v Praze, a navíc těsně po sobě v polovině devadesátých let. Následoval je i Pavel Pašek, nejlepší žák z naší čety, který se později vypracoval až do generálské hodnosti a bydlel rovněž v hlavním městě, podobně jako další „naši“ generálové Josef Černý a Josef Lučka.

                Fořt a Potůček prvně upozornili na sebe tím, že se v sázku ostřelovali vzduchovkou na vzdálenost asi patnácti kroků a terčem jim byla hruď každého z nich. Později se pouštěli i do důmyslnějších skutků. Například vypilovali duplikát klíčků od kasárenského autobusu, který býval večer zaparkován na kopečku u ošetřovny nad čtvrtou rotou (R). Po večerce s ním tajně jezdili po kasárnách. Starší řidič, kterému byl autobus přidělen do osobní péče, mohl vždy vylézt z kůže, když jej ráno našel stát dolu u plotu a nemohl vozidlo nastartovat klíčkem a ani rozjet z kopce zařazenou rychlostí. Ani jednou se mu však nepodařilo zjistit, kdo si z něj tropí tyto žerty.

                   Podobným způsobem z  otisku klíče do mýdla Honza a Mirek vypilovali duplikát od zámku proviantního a později i muničního skladu. V prvním případě si vylepšovali jídelníček. Když jsem to jednou večer zjistil, dostalo se i mně čtvrtky salámu a pořádný krajíc chleba. Netrvalo však dlouho a náhradní zásobovací kanál byl přehrazen. Pravda, staršina roty a důstojníci nezjistili, kdo sklad navštěvuje po večerce, avšak zámek vyměnili a místo pořádně hlídali. Naproti tomu ztrácející se obsah muničního skladu způsobil na delší dobu velký rozruch a bolehlav kontrarozvědčíka a jiných důstojníků. Několik týdnů se snažili zjistit, kdo hází dělobuchy a vystřeluje světlice v okolí města, aniž by někdo z kompetentních důstojníků dal nebo dostal na to rozkaz. Nevyjasněné okolnosti trvaly do té chvíle, kdy kapitán Víťazko, který učil matematiku, objevil na naší učebně v popelu u kamen modrou hlavičku s drátkem, což byla část rozbušky dělobuchu. Někdo ji tam odhodil nejspíš z neopatrnosti. Seděl jsem nedaleko toho místa a dodnes si pamatuji, jaký pocit blaženosti probleskl kapitánovou tváří, když vyhrabal z nádoby na popel doličný předmět, ve dvou prstech jej zvedl a vítězoslavně zvolal: “Podozrivý drôtik“. Nastala hodina pravdy. Kontrarozvědčíci se vrhli na naší četu a předvolávali nás jednotlivě k výslechu do vedlejší místnosti. Jeden chlapec to nakonec nervově nevydržel a kápl božskou. I když strůjci tohoto dobrodružství byli nejspíš jen dva z naší čety, potrestáni jsme byli všichni. Zdůvodnění znělo jako u soudu: o činu jste věděli nebo museli vědět a přesto nikdo z vás nepovažoval za nutné na to upozornit. Neumím si  představit, že by se byl v četě tehdy našel ten, kdo by se k takovému kroku odhodlal dobrovolně. Trpět jsme však museli všichni na základě kolektivní viny. Trestem nám bylo zkrácení letních prázdnin, avšak Potůček a Fořt si prázdnin vůbec neužili. Střídali se ve službě a „hlídali“ rotu i poté, když ostatní již odjeli domů na prázdniny. Později však s docela veselou myslí tvrdili, že se měli u toho lépe než ve fešáckém kriminálu.

                 Byli to rovněž oni dva, kdo mně zasvětil do tajů jízdy na motocyklu a v osobním automobilu ještě dříve, než jsem měl složit řádné řidičské zkoušky o několik let později v Dělostřelecko-technickém učilišti v Martině. Prostředkem pro  tyto „cvičné jízdy“ nám sloužil motocykl kontrarozvědčíka – zelená  JAWA 250, kterou Honza a Mirek nazývali „ogar“. Kontrarozvědčík samozřejmě pro to neměl pochopení, avšak nedopřáli jsme mu, aby nás přichytil při činu a řekl nám osobně, co si o tom myslí. Jeho obecné reakce nicméně bývaly hrozivé pokaždé, kdy zjistil, že někdo znovu jezdil s jeho motocyklem.

                Jednou přijel do kasáren sovětský poradce, plukovník v zeleném služebním automobilu ŠKODA – Sedan. Jeho řidič zaparkoval vozidlo u štábní budovy. Situace jako stvořená pro Potůčka a Fořta. Na druhý den mně zavolali stranou a nabídli, že pokud chci a budu mlčet, mohu se k nim přidat. Nevěděl jsem přesně, co mají za lubem, ale oba mně někdy dokázali  fascinovat tajuplností. Byla neděle, všichni žáci školy trávili volný čas podle svých zájmů, většinou ve sportovním oblečení. My tři jsme se vydali ke štábní budově, kde v tu dobu nebylo živáčka. Automobil byl otevřený, Potůček otočil klíčkem a už jsme jeli po silnicí uvnitř kasáren. Když jsme se vraceli na původní místo, co čert nechtěl, před štábní budovou se najednou objevil sovětský poradce s řidičem, velitel naší školy plukovník Pašek a ještě několik dalších důstojníků. Projížděli jsme kolem nich a tlačili hlavy do stropu karoserie, aby nám neviděli do tváří.                 Několik postav se rozeběhlo za ujíždějícím autem a zejména jeho skutečný řidič běžel ze všech sil. Jeho auto však bylo rychlejší než nohy. Zajeli jsme s ním za fotbalové hříště, kde bývaly zaparkovány kasárenské automobily, ponejvíce značky Praga-V-3S. Od odstaveného auta bylo jen několik desítek metrů k plotu, který jsme přeskočili tak, jak nás to učili na nedaleké překážkové dráze, a běželi jsme vpravo za úpatí Kremnického vrchu.

                   V kasárnách nastal shon. Byl vyhlášen nástup všech čtyř rot a začalo se počítat mužstvo. My tři jsme museli vydat ze sebe výkon hodný reprezentace v atletickém klubu Baníku Kremnice, kde jsem později běhával střední tratě, většinou patnáct set metrů.  Oběhli jsme velkou část kopce a vrátili se nepozorovaně ke kasárenskému plotu z druhé strany u budovy naší třetí roty, směrem od rybníka a vedlejšího družstevního stavení. Proklouzli jsme dírou v plotě zrovna ve chvíli, kdy naše rota klusala na nástup před budovu. Důstojníci dohlíželi na seřazování a stáli bokem od nás. Zadní okno v přízemí roty, kde byla naše jídelna,  zůstalo naštěstí otevřené. Skočili jsme ním do budovy a rychle se zamíchali mezi spolužáky, kteří se seřazovali ne v uniformách, ale ve sportovním oblečení, v jakém jsme byli i my. Dobře, že z velitelů nikoho nenapadlo vydat rozkaz k seřazení mužstva ve vojenských stejnokrojích. Doběhli jsme sice mezi posledními, avšak z toho se nadalo bezprostředně vyvozovat, že to jsme my,  koho právě hledají.

                   Důstojníkům nešlo do hlavy, že počty v rotách i četách souhlasily a nikdo nechyběl. Někteří kluci ani nevěděli, proč byl vyhlášen tento nástup. Dověděli se to až později. Velitel naší čety nadporučík Jiří Arnošt nejspíš měl předtuchu, kdo v tom „jede“, ale přání, že by to  nemusela být znovu jeho četa, která si prosí o „průšvihu“, zřejmě u něj převládlo. Ještě jistou dobu poté jsem měl pocit, že nás tři z toho skutečně podezřívá, nicméně nemluvil o tom, jen se nějak divně usmíval. Pud sebezáchovy na něj zřejmě zatlačil tak silně, že nevyvíjel iniciativu. Rovněž sovětský plukovník a náčelník školy se divili, že ve čtyřech rotách ŠDD nikdo nechybí. Kdo tedy byli ti odvážlivci ? Sovětský host projevil údajně dokonce smysl pro humor a možná, že mu imponoval i jistý stupeň vynalézavosti a odvahy „aktérů“, protože epizodu označil za husarský kousek a byl ochoten odpustit těm, kdo se k němu přizná. My jsme však spíš vycházeli z toho, že za taková „hrdinství“ se nepovyšuje, ba  neuděluje ani mimořádná vycházka, a tak jsme drželi bobříka mlčení. A mlčeli jsme o tom dosti dlouho i před vlastní četou, i když někteří spolužáci brzy pochopili, kdo v tom měl prsty.

                O veselé chvíle se v ŠDD uměli postarat i někteří důstojníci. Vzpomínám si na příhodu, která ve mně vyvolala asociaci se známou Vrchlického „Baladou o hovně“.  Bylo to v lednu nebo v únoru 1956, kdy jsem měl službu na rotě. Dozorčím vojskového tělesa (DVT) či vlastně„déveťák“, jak jsme mu říkávali, byl kapitán z velitelského štábu školy, jehož jméno mně časem vyprchalo z paměti. Pamatuji si však dodnes jeho tvář a statnou postavu. Když do rána napadlo v kasárnách kolem půl metru sněhu, „déveťák“ burcoval službu pár hodin před budíčkem mužstva, aby odhrabala sníh u vchodu do roty a na chodnících kolem budovy, protože spolužáci a důstojníci musí mít volný průchod. Tato úloha v naší službě připadla nejvíce na mně. Byla pořádná zima, avšak též jsem se u toho pořádně zapotil. Ke konci dne, asi čtvrthodiny před tím, než nám končila služba a na naše místa měli nastoupit noví dozorčí, kapitán mně znovu zavolal, přizval k tomu i jednoho z dozorčích čtvrté roty a takto k nám promluvil: „Žáci, mezi kinosálem, třetí a čtvrtou rotou se vysral kůň. Nařizuji, abyste výkal odklidili vy staří dozorčí, protože k tomu muselo dojít v průběhu vaší služby. Máte na to deset minut, než nastoupí noví dozorčí, kteří musí převzít i tento rajon v pořádku !“ Ten den jsem měl již uklízení a odklízení po krk a když kapitán odešel, dosti provokativně říkám kolegovi ze čtvrté roty, že koňský trus je sice na pomezí obou rot, ale vzdušnou čarou od kinosálu je blíž ke čtvrté rotě. Ten s tím však nesouhlasil a tak jsme se nedohodli, kdo přinese první lopatu a začne plnit kapitánův rozkaz. Tušil jsem, že z toho může být „průšvih“, ale byl jsem natolik unavený, aby mi to již bylo jedno. Čas kvapil a nastala hodina „h“. Pár minut před řádnou výměnou služby kapitán znovu přišel na ono místo i s novým „déveťákem“, kterým byl nadporučík Jan Fachinelli z naší roty. Kapitán zkušeným okem zhodnotil situaci, postavil nás do pozoru u koňského výkalu, dal zavolat po nové dozorčí třetí a čtvrté roty a zavelel: „Vezmete si všichni lopaty a dejte se hned do toho ! Noví dozorčí ať poděkuji starým, že jim nevoní koňský trus...“ Nebylo zbytí a onen předmět sporu jsme museli odstranit společně.

                Měl jsem dojem, že tato událost vnesla na určitou dobu napětí mezi třetí a čtvrtou rotou. Spolužáci od vedle měli asi spadeno nejvíc na naší druhou četu, kterou považovali za poněkud extravagantní v nápadech i skutcích. Pocítili jsme to i jednoho letního večera, kdy naše četa políhávala pod okny čtvrté roty a již nevím, na co tehdy čekala. Někteří z nás však využili čas a kartáči si čistili zaprášené holiny. Vedle mě seděl Emil Jurkovič z Malacek, který nepokazil žádný špás a jako pravý Záhorák se dokázal přitom vždy zdravě zasmát. Držel jsem v ruce kartáč, když jsem náhodným zvednutím hlavy zjistil, že v šeru u okna učebny ve druhém patře postávají matné postavy a jedna z nich právě naklání na nás kýbl s vodou. Nevím, jak mně vylítla pravá ruka a hodil jsem kartáč směrem k tomu oknu. Bylo slyšet jen řinčení rozbitého skla na učebně. Jedna škoda tak vyvážila druhou a sotva některá ze stran měla toho pocit vítězství či užitku.

                 Později jsem zjistil, že „balada“ s koňským trusem nebyla tak rychle zapomenuta. Když nadporučík Fachinelli doprovázel naše sportovní družstvo v zimě na vojenské dorostenecké mistrovství republiky v lyžování ve Vysokých Tatrách, v chodbě rychlíkového vagónu před vystoupením v Popradě mi řekl, že „ona záležitost“ iniciovaná kapitánem mu připadala poněkud trapně. Ocenil jsem i opožděné gentlemanské gesto a docela jsem věřil, že podobné způsoby ztěží mohly korespondovat s vkusem člověka, který v besedě s naší četou prohlásil hned po založení Varšavské smlouvy, že „on a jiní filozofové“ hodnotí mezinárodní situaci jako značně napjatou, avšak díky právě vzniklé vojenské alianci socialistických států zdaleka ne beznadějnou. Další jeho slova jsem si zapsal do deníku: „Mírumilovný a štědře rozdávající Východ musí zpacifikovat dotěrný a žíznivě beroucí Západ“. Když jsem se později zamýšlel nad širší interpretaci vyřčené věty, vyšlo mi, že Fachinelli měl vlastně pravdu. Bipolární svět podporoval soudržnost obou pólů tím, že své koalice sjednocoval na společném jmenovateli, kterým byl antagonistický „obraz“ protivníka a jeho spojenců. My „ešdedáci“ jsme však v tom hráli jen roli malinkých šroubků ve velkém soukolí, aniž bychom si to  třeba přímo uvědomovali. 

                Další události pod kremnickými kopci, které tak milovali obzvláště polibky zimy, plynuly dál,  jak je život přinášel. Jednou na vycházce, kterou dostala celá naše četa tentokráte za nějaký dobrý skutek, si několik z nás umínilo navštívit „Krstnú mamu.“  Byla to taková  typicky slovenská hospůdka na okraji Kremnice. Nic moc, avšak vzadu měla kumbálek, do něhož podle paní hospodské, které jsme pro neskrývané sympatie k nám řadovým „čobrníčkům“ rovněž říkávali slovensky „krstná mama“, neměla vkročit noha „lampasáka“. Cítili jsme se tam bezpečněji než kdekoliv blíž ke středu města. A tři z nás hned „zakotvili“ v tomto přístavu klidu. Žízeň byl veliká a oči chtěly všechno, co teklo, snad kromě asfaltu. „Krstná mama“ nám v utajené komůrce začala dobrosrdečně a štědře nalívat voňavé likéry, prý ty mají mladí rádi… Vyzkoušeli jsme několik druhů těchto nasládlých tekutin, bůh ví jak vyráběných, aniž bychom si uvědomili, že to je též „ohnivá voda“. Nakonec jsme vše ještě „přikryli“ pivem. Následoval ovšem tragikomický závěr. Honza Vileta, který vydržel nejvíc z nás, musel další dva kamarády podpírat a občas i nést na rameni prudkým stoupáním směrem ke kasárnám. Před vrátnici jsme se zmátožili prozřením, že legrace končí a je nutno posbírat všechny síly, abychom dál vypadali co nejvíce střízliví. Vchodem jsme proklouzli bez problému. Na rotě však na nás natrefil staršina, kterému jsme říkali „Koňská hlava“. Měl sice trochu podobný obličej, ale vcelku to nebyl zlý chlap. Hned  pochopil, která uhodila. Ironií osudu však zrovna Honzu Viletu (dnes kandidáta věd a úspěšného podnikatele), který nás celou cestou kamarádsky podpíral a obával se o nás,  ony „jedy“ od „Krstnej mamy“, jakož i vynaložené fyzické úsilí zmohly natolik, že „Koňské hlavě“ připadal jako nejopilejší z nás. Naštěstí staršina chlapsky pochopil, že život bývá i takový a nedělal z toho na druhý den skandál, jaký jsme očekávali. 

                Naše tříletá životní pouť, vyznačující se častými individuálními i kolektivními pochody z kopce a do kopce Kremnicí, skončila v červnu 1957. Byli jsme posledními absolventy ŠDD. V  kasárnách po našem odchodu otevřeli pobočku státní mincovny a po ní psychiatrický ústav. První změnu jsem nezažil, avšak na druhou mám nezapomenutelnou vzpomínku. Začátkem osmdesátých let jsem již se svou rodinou zaparkoval vlastní automobil nedaleko bývalé velitelské budovy a vydal se pěšky směrem ke třetí rotě. Všechny čtyři budovy, v nichž kdysi byly dvě roty nás „dělostřelců“ a další dvě sousedních „letců“, tak, jak se tehdy počítaly od spodního plotu nahoru k ošetřovně podle zakódovaného hesla „MIER“, vypadaly stále dosti majestátně a bez větších vnějších změn. U vchodu do naší bývalé roty seděl na schodech muž středního věku a pomyslně, avšak s velikým vnitřním zaujetím hrál karty sám se sebou. Tloukl rukou do schodu a hlasitě proklamoval: „Väčšia karta berie, väčšia berie…“ A po chvilce k mému překvapení pronesl větu, kterou nepřekonatelný Jaroslav Hašek ve svém slavném díle „Dobrý voják Švejk“ nechal promluvit rovněž při kartách, avšak ve vlaku, vojáka ovládajícího německo-maďarskou slovní hříčku „kelet oszt, nyugat veszt“. Kelet je maďarsky východ, německy je to Ost, ale maďarské oszt znamená dělí, rozděluje. Nyugat je maďarsky západ a německy West, avšak maďarské veszt znamená bere. Tedy: východ rozdává a západ bere. I když se to vztahovalo na karty, vzpomněl jsem si na ony věty nadporučíka Fachinelliho, kterými před necelými padesáti lety v téže budově vysvětloval naší četě, že založení Varšavské smlouvy je jen logická reakce na vznik paktu NATO a že „mírumilovný a štědře rozdávající Východ musí zpacifikovat dotěrný a žíznivě beroucí Západ“.

                 Napadlo mně též, že přeci obyčejný smrtelník by si sotva i v psychiatrickém ústavu mohl pamatovat takovou myšlenkovou skladbu bez předchozí životní zkušenosti. A aniž bych věci dál domýšlel, řekl jsem si v duchu, že zde přeci jen něco po nás zůstalo. Pravda s tím rozdílem, že noví obyvatelé našich dávných prostor již nejspíš nepočítají plynoucí dny tak, jak jsme to dělali my, a sotva si u toho po večerech zpívají „zapadlo slniečko za kremnickú horu…“

 

                 Stanislav Suja

                 Praha, 30. červen 2004

                            Stránku edituje Ing.Milan Illnar.

 


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk