Škola dôstojnického dorastu

    

          

              language : englisch     
      
Mil.             Milí kamarádi.

             Naše  vzpomínání na ŠDD má už několik forem,  od osobního přes CD a  Almanach  Pepy Černého,

             knížku "U letectva je krásně" Evžena Kuliče,  po albumy komentovaných fotografií Milana  Illnara

             a  videa Edy Binka.

 

        Napadlo mě zkusit další formu,  do které by se mohli zapojit všichni,  kteří mají přístup na internet. Můžeš zajít i takto  do naší třídy :        http://spoluziaci.zoznam.sk/login.php?did=v404365e801573136.12157452  < klepni si sem-napiš tam vstupní heslo Kremnica, svou parafu a stiskni spínač ODESLAT a jsi ve třídě, kde  se zařazuje rubrika "vzpomínám si" s útržky našeho společného života.   Kdokoli z čtenářů této stránky může připsat k již napsanému heslu  svoji glosu nebo připsat heslo nové.

 

      Těším se,  že tímto způsobem si připomeneme úplně všechno.  Pro případ, že bychom se dohadovali jak něco opravdu bylo se doporučuje příspěvky parafovat;  já mám parafu  tj.

                                                                                                                                           Tomáš Jelínek 

 

      Když jsme při nástupu do Kremnice přitáhli prašnou cestou od stanice do kasáren,  někteří už tušili do čeho šlápli.  Nijaké letiště a hrozné kopce.  Začal nám život plný absurdit  /cit.Kefalín/, např.že jsme tu byli dobrovolně skoro jako ve vězení.  Život byl trvalou směsí radosti a nasranosti.  Ale bylo to velmi dobrodružné a romantické a pořád nějaká legrace.  Proto se většině z nás v Kremnici líbilo.

 

     

      Vojenská strava mě doslova ohromila.  Vzpomínám na praženicu vejce se salámem,  na stole víno hrozno,  u dveří pytel plný paprik, do té doby neznámých a další novinky jako vyprážaná slanina,  bryndza ze škopíčku, co si kdo namaže.   Domů jsem tenkrát psal, že na snídani jím 10 chlebů a nevěřili mě dokud jsem nepřijel domů.  Ta strava-to se Čepičkovi povedlo.

 

 

      Fasování výbavy bylo samé divení,  spodky dlouhé letní a zimní,  kožené vycházkové rukavice, brigadýrka s drátem, půllitry dole s řemínkama, 2 uniformy,  lopatka,  sumky, 5 košil, na hlavu lodička a taky kukla, vycházkový zimník s ruskou vrtulí a  ruskými výložkami,  trenýrky s tkaničkou,  noční košile a onuce motané buď ruským způsobem kolem dokola nebo po německu skládané.  Věci jsme si trochu vyměnili a na začátku měli strach z poškození-to nás poděsili na  prvním shromáždění v kinosále,  že se zle povede každému.  Když jsem na kopřivákách odřel chlupy z kolen, tak jsem kartáčem ty chlupy zase dělal, aby to nepoznali.  Zvláštní ve výbavě byly odznaky.  Na křidýlka jsme byli hrdí a v kantýně kupovali  tajně zlatá a běžná „černá“.  A kovová písmena ŠDD a červená pěticípka na brigadýrce- to byly krásy.

 

 

      Stlaní postelí byla činnost,  která se musela dlouho učit a dlouho praktikovat,  aby byla na žádané úrovni.  Nejčastější bylo stlaní s límcem z prostěradla,  které sloužilo k oddělení těla od kousavé deky.   Límce na všech postelích v řadě stejně široké a všechny v zákrytu.  Mockrát mě i jiným při prohlídce za špatný límec zatáhli a musel jsem přestlat.  Hůř se stlaly slamníky,  které jsme cpali nebo docpávali slámou v remíze a nesli přes kasárna na rotu,  tam jsme je zformovali do kvádrů a zašili díru kudy se cpala sláma.   Lepší se stlala postel na dvojáku dole než ta horní a lepší se stlaly pozdější postele s matracemi a klínovitým podhlavníkem.  Špičková éra stlaní nastala, když jsme postele zdobili hvězdou.  To jsme po ustlání učesali kartáčem chlupatou deku shora dolů,  položili na ní asi 40 cm velkou  pěticípou z překližky  a učesali chlupy na dece zleva doprava.  Výsledkem byla krásná ozdoba,  ale mělo to i úskalí-všechny  pěticípky  musely zařezávat v zákrytu.   Kdo ji měl první,  tomu se museli ostatní přizpůsobit.   Pamatuji, že nejhůř na tom byli ti,  kteří měli odranou deku a snažili se z ní ještě nějaké chlupy vytahat.

 

 

 

      Co lze v žebříčku kremnických absurdit zařadit do nejvyšších příček je topení. Příprava  topení na světnici začalo ráno tak,  že určený žák připravil místo rozcvičky do prázdných kamen topivo,  tj.v uhelně nasekal třísky a polínka a přinesl 2 uhláky uhlí.   Norma 2 uhláky na světnici, kde nás spalo snad 20 se zdá nízká,  na druhé straně uhlí muselo shořet za poměrně krátkou dobu.  Kamna zapaloval buď topič nebo služba až když jsme měli po obědě přijít zpátky na světnici na odpolední spánek.  Večer, po hodině osobního volna a přípravě na večerku musel topič kamna na noc vybrat a vymést.  Hodinu před večerkou  musela být kamna již studená.   V noci se na světnici nesmělo topit i když byl venku mráz.  To opravdu nebylo rozmazlování, ale součást výchovy „gardových kadetů“.

 

 

 

      Na podzim,na začátku 2.ročníku nás vybrali několik z roty na brigádu v JRD Kremnické Bane.  Zavezli nás náklaďákem k velkému nafoukanému stohu slámy a řekli,  že ho musíme svisle rozpůlit tak,  aby vyvětral a ochladl, protože má blízko k samovznícení.  Dostali jsme naostřené rýče, vylezli nahoru a dělali středem odshora dolů příkop.   Když jsme byli asi 3 metry hluboko a bylo nám tam pěkné vedro, přijeli z JRD a dali nám olovrant.  Dostali jsme nejenom sklovitou červenou slaninu vypráženou na paprice s chlebem, ale taky každý hrnek teplé kořalky kmínky.  Po svačině jsme zase vylezli do žhavého příkopu, ale nedělali jsme, lehli jsme si a do večera zaspali.  Pamatuji,jak strašně jsme se smáli když nám vykládali, že jsme se mohli upéct.

 

 

 

      K upevnění povoleného morálu jsme s jarem 1954 dostali nová přísná pravidla pro přesuny po kasárnách.  Jednotlivec, který šel do kantýny nebo do tělocvičny či jinam  měl jedinou možnost-přesun behom.  Útvar,tj. 2 žáci a více měli i další  možností,  které ale musely být prováděny v tvaru:  také behom  nebo pořadovým krokem   nebo se zpěvem.  A tak když jsme šli dva,  tak jsme simulovali pořaďák, což bylo zjevné šaškování.  Do jídelny, do učebny a na koupání jsme běhali s kopce i do kopce.   Nebylo zřídka, když přesun jednotlivce třeba přes zákaz do jídelny připomínal přesun partyzánský  tj.od budovy  k budově  a tam koukat jestli se někdo nekouká.  Tohle opatření vydrželo do konce školního roku,  pak povolilo vedení ale dříve  my. Tak  mám  dodnes, po 50ti letech  cukání  každý  kopec vybíhat.

 

 

 

      Už několika kamarádů jsem se ptal a nikdo si nemohl vzpomenout jak jsme hasili na Silvestra.  Byl jsem na vánoce tři  dny  doma a na Silvestra v kasárnách.   Co všechno jsme pili nevím, jen určitě víno a borovičku.  Asi v 10 hodin v noci k nám vtrhnul DVT a několik z nás narychlo vyhnal do eReNy. Jeli jsme k budově KSČ a osvetový dom  a tam do 2.patra na půdu, kde byl kouř a někde tam hořelo.  Ale moc ne, ani plameny nebyly.   Pak jsme stáli v řadě po schodech a podávali jsme si kbelíky s vodou a polévali.  Zážitek byl v tom,  že  jsme byli všichni v bačkorách a většinou jen košile a blůza  a venku tenkrát bylo kolem  -20.  Všichni jsme si polili nohy a hned to na nás zmrzlo.  Po krátké asi hodinové akci nás vrátili do kasáren,  tam jsme si dali panáka a padli.  Nevzpomíná si někdo ?

                                                                                                                                                                                                   

      Zpěv pochodových písní podporuje bojeschopnost.   My jsme zpívali ty krásné angažované (Stalin naše bojová je sláva,  Stalin vedl mládež jí vždy přál …)  i ty úplně stupidní  (když ráno frézu roztočil,svou druhou krasavici…jako Frantík, co šel kolem zahrádky   ..šťastně se na ní zazubil a měl jí hned co říci) většinou s chutí a radostně.  Mezi perly bezkonkurenčně zařazuji SMĚR PRAHA (Přes spáleniště,přes krvavé řeky..)  a nepřekonatelnou  paradesantní,

kterou osvěžuji těm,   kteří pozapomněli.. 

      Duní stroje vzduchem

přes svahy hor

K útoku startuje

paradesantní sbor.

 

Oheň v srdcích nesem

na vlasti práh

Snesem se v údoli

tam kde útočí vrah.

 

Paradesantní jednotky    ( k tomu Kulič: a dvojky)

meče armády hrot.

Letcům burácí motory

Od vrahů dělí nás skok.

 

Dolů !         (Kulič: nechce jít)

Dolů !         (Kulič:vyhodit !)

 

Vpřed!Úder z oblohy

do hlubin padá

Z letounu ven

na sta  mužů

bránit svou zem.

 

Já si tato perly i ty další,  kterým věnuji jinou vzpomínku zpívám často a tím zvyšuji svoji bojeschopnost.

                         Tomáš Jelínek                        

       návrat

       Stránku připravil Milan Illnar

                                                                                                                                           


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk