Škola dôstojnického dorastu

 

 

      Pepa Semerák publikuje ve vojenském  A-reportu o svém návratu do zlaté Kremnice:

 

        

Ve „zlaté“ Kremnici, bývalém  sídle Školy důstojnického dorostu, jsem strávil plné  dva roky  svého mladého života. Bylo nám  tehdy sedmnáct, osmnáct let. Škola byla sice specializovaná na „vědy“ protiletadlové a letecké, leč za ta léta učení jsme neviděli ani protiletadlový kanón, ba ani vojenské letadlo. Dnes tam po nás zůstala jen psychiatrická léčebna. Dost možná symbolicky.

    Kremnická apassionata.
      Josef Semerák
 
    Oblohou od Kremnických Baní 
valí se zástup hluchoněmých laní
nám, pěšákům, hold vzdát.
    Snad pozdě, snad ještě hodně brzy,
ukrývám v dlaních hořké tiché slzy
a myslím na ty, co odešli spát.
    Co zbylo z idylických mladých lásek?
Jen šediny a plno křehkých vrásek,
jak pavučiny nad hlubokou tůní,
kde sídlí ticho, a vzpomínka tam trůní.
 
    Kremnico,
město, co do srdcí se vrylo,
a ještě po letech v našich myslích zbylo,
co pohaslo a zas se dere k světu,
aby nám všechno připomělo v letu
i klukoviny mládí
a pohříchu nás svádí
vrátit se znovu do tvých pout.
 
    Dnes, po rušném půlstoletí,
bože můj, jak ten čas nám letí,
jsme znovu u tvých nohou.
    Však za to vzpomínky jen mohou, 
že znovu omládli jsme jak při maturitě,
že opět cítím tvoje barvy sytě,
že silný jsem v našem městě milém,
v hospůdce Gemer či ve tvém koutku jiném.
 
    Ač léta ubrala nám dosti z mužné síly,
po letech se k nám vrací znovu probuzené víly...
Slovák a Čech jsou narození bratři.
    Pojďme se napít, chlapci, 
to k bratrství patří. 

 

         Kniha „Střepiny a střepinky mého života“

 

Celou předposlední kapitolu knihy „Střepin a střepinek mého života“ věnuji přátelství.
 Mám  na co vzpomínat, mám o čem vypravovat, znám osudy většiny mých přátel. Vlastně první kamarády jsem měl už ve válečných letech II. světové války ve Věkoších v Hradci Králové. Byli to dva stejní nezbedníci jako já. Bratři Štrajtové.  Jirka a Honza. Podnikali jsme klukovské výpravy, dělali nejrůznější vylomeniny, přísahali si věrnost i po skončení války. Žel, odstěhováním rodičů do pohraničí, zanikly naše klukovské vazby i předsevzetí a už jsme se nikdy nepotkali. Kdo ví, jestli ještě žijí?

V Janově, tehdy ještě Janově Vrchu, jsme měli klukovskou partu bratr, já a kluci Vašákovi. Hráli jsme fotbal, chodili na houby a koupat se. Patřila k nám i Gita Weisová, měla dost pochopení pro klukovské zábavy. V obecné janovské škole jsem kamarádil s Karlem Siebeneichlerem a Pepou Šabatou. Karel později odešel do NSR, stejně tak Gita, navždy skončilo naše přátelství, do své vlasti se už nikdy nevrátili, zůstaly jen hezké vzpomínky. A bylo jich hodně.

Už jsem psal, že v měšťance mně tragicky zahynuli dva nejlepší kamarádi z deváté třídy. Se spolužáky se dodnes jednou v roce setkáváme v restauraci při vzpomínkách na školní mladá léta. Máme štěstí, že dosud žije náš třídní učitel Jindřich Štěpán a těší se relativně dobrému zdraví. Každý rok se na toto setkání těším a organizuji je. Přijíždí ze Švýcarska můj velmi dobrý kamarád MUDr. Jindřich Strnad, dříve na setkání třídy jezdila i Ingeborg Sedláková z Bavorska, ale v posledních letech nevím, z jakých důvodů už nepřijíždí a neodpovídá ani na moje esemesky. Mezi kluky mám výborné přátele Michala Kolníka a Toníka Hartla, s nímž se vídávám i několikrát v roce. Naše děvčata však velmi rychle „zbabkovatěla“, už s nimi není taková legrace jako zamlada, snad až na Hanku Dobešovou, která je podle mne pořád stejně čilá a optimisticky laděná. Vždycky si máme o čem povídat, vždycky kápneme na dobrou notu. Velmi často si vzpomenu na Evičku Glaserovou, kamarádku z Janova. Žel, náhle nás opustila po náročné operaci a moc nám všem chybí.

Zdenda Kříž dvakrát zorganizoval setkání našeho ročníku protiletadlových dělostřelců z kremnické Školy důstojnického dorostu v Brně, v areálu vojenské akademie. Byla to nádherná setkání, vždyť jsem se s některými kamarády neviděl i několik desetiletí. Zazpívali jsme si, pobavili se, zkrátka oba večery jsme si užili. Byla to poslední setkání s našimi veliteli a s panem profesorem Ladislavem Havlínem, režisérem hry V+W Nebe na zemi, kde jsem hrál Bartolia. Pan Havlín byl nejen výborným učitelem a klavíristou, ale měl to pravé chlapské charisma.

Dávno už jsme zapomněli na svůj slib: Nikdy více do Kremnice! Do „zlaté“ Kremnice jsme se vrátili. Zúčastnil jsem se tří setkání. Na první jsme z Prahy jeli najatým autobusem, na druhé jsem jel autobusem Student agency do Vrútek a zbytek cesty vlakem, na poslední mě vezl autem syn René. Všechna setkání v rekreačním středisku Toliar byla velice hezká a neobyčejně přátelská. Organizoval je Ján Repa z Bratislavy spolu s Michalem Czudayem. Jim patří náš dík. Myslím si, že to třetí setkání pod Kremničákem bylo asi nejhezčí a konalo se v rozpáleném červnu 2013.

Asi měsíc před touto schůzkou jsem dostal od Milana Illnara e-mail:

„Pepo, chtěli bychom na setkání s kremnickou primátorkou společně zazpívat Beethovenovu Ódu na radost. Jenže se nám nelíbí slova, špatný překlad Schillera. Napiš nová vlastní slova, ty to určitě zvládneš.“

To se ví, byl jsem překvapen, navíc bylo málo času a zdálo se mi, že přecenili moje básnické schopnosti. Asi týden jsem o tom přemýšlel, hledal motivy, aby text odpovídal našim citům, aby vyjadřoval přátelství mezi našimi státy, které bylo zpřetrháno především politiky bez referenda. Pustil jsem se do práce a napsal slova, která jsem hned poslal Milanovi Illnarovi. Byla s nadšením přijata. Přítel Zdeněk Štorek, vynikající houslista, mně mailem poděkoval a přirovnal moje verše k veršům Jaroslava Vrchlického. Proč nepřiznat, byl jsem potěšen tak vysokým oceněním mých básnických vloh, neboť básník Vrchlický byl ve své době vrcholem české poetiky. V Kremnici jsme pak se Zdeňkem a sborem „ešdédáků“ nacvičil Ódu na radost a zazpívali ji vstoje v obřadní síni Kremnické radnice. Povedlo se nám to znamenitě, paní primátorce smáčely slzy obě tváře.

Bylo to nádherné shromáždění pětasedmdesátiletých mužů v překrásné přírodě, neobyčejných potkávání, procházek po historickém městě s hradem a mincovnou, kde jsme dva roky žili. Bylo to také velmi přátelské a milé setkání plné vzpomínek na mládí, dobrých úmyslů, humoru a zpěvu. Obdivovali jsme naše hosty, slovenskou folklórní skupinu, s jejich písničkami ze Slovenska, Moravy a Čech. Samozřejmě, že všechno umocňovalo výtečné jídlo, včetně upečeného selete a vynikající slovenské víno. Na závěr Ján Repa oznámil, že to bylo poslední setkání, že další už připravovat nebude, protože věk se nedá zastavit. Já jsem však přesvědčený, že se ještě určitě alespoň jednou sejdeme v naší kremnické „alma mater“ pod Štósem.

 

Óda na radost

 

Hudba Ludwig van Beethoven

Slova Josef Semerák

Houslový doprovod Zdeněk Štorek

 

Přátelství je naše víra,

naděje pro život náš,

v srdcích bije mužná síla,

kouzlo štěstí, triumf váš.

 

Něha ze rtů slyne nocí,

vzpomínky nám zůstanou,

jako kdyby s boží mocí,

žijí, nikdy nestárnou.

 

Lásku, city, čistou duši,

uchovej si každý z nás,

myšlenku, co přítel tuší,

jak brilianty pokryt pás.

 

Lidství, laskavosti roje,

nejsi s námi nikdy sám,

i když přijdou lité boje,

postav z činů pevný chrám.

 

Refrén

Čech a Slovák rodní bratři,

věčný život chtějí snít,

připijme si, jak se patří,

budem spolu navždy žít.

 

U příležitosti setkání absolventů ŠDD v Kremnici 20. 6. 2013

 

Každou druhou středu v měsíci přesně ve dvanáct hodin se my, „ešdédáci“, pravidelně scházíme v restauraci Ústředního domu armády na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích. Pokud jsem zdravotně jakž takž v pořádku, nic mi nemůže zabránit, abych se tohoto „sletu“ kamarádů nezúčastnil. Stalo se hezkou tradicí, že na těchto sezeních oslavujeme narozeniny a jmeniny každého našeho kamaráda, kdy každý oslavenec dostane písemné přáníčko v podobě malé knížečky, kterou nezištně a precizně zpracovává Václav Hosnedl. On je totiž naším obětavým organizátorem a duší všech našich dosavadních setkání. Zúčastňují se jich nejen Pražáci, ale i někteří, co to do Prahy nemají vůbec blízko. Jenže opravdové přátelství se nemůže měřit vzdáleností, byť sebevětší.

Zlatým hřebem celoročního setkávání se staly už podruhé výjezdy do Haškovy Lipnice. Přijali jsme pozvání Richarda Haška, vnuka slavného děda a stali jsme se po dva dny jeho hosty v malebné obci pod gotickým hradem. Spolužák Oldřich Florus přispíval k náladě hrou na harmoniku a my zpěvem, vtipy, humornými příběhy či vzpomínkami. Prožíváme tam báječné chvíle bez pohledů na hodinky.

Jsem rád, že se jich mohu zúčastňovat a tím si vlastně prodlužovat život…

Po revoluci jsem si řekl, že už nikdy do žádné politické strany nevstoupím. To jsem dodržel. Vstoupil jsem jen do Klubu vojenských důchodců v Liberci, kterému šéfuje gen. Miloslav Budský, můj dlouholetý kamarád. Chtěl jsem se častěji vidět se svými kamarády od bývalého 105. pluku chemické ochrany. Byl jsem s nimi na několika zájezdech, zúčastňoval jsem se dvakrát do roka společného shromáždění v kasárnách. Po infarktu jsem se s libereckými rozloučil kvůli dojíždění a vstoupil do Klubu vojenských důchodců v Jablonci nad Nisou, jemuž „vládne“ žena – Světluška Someauerová. Jak jsem ji poznal, je velmi obětavá a zodpovědná, snaží se, aby se jablonečtí vojenští důchodci scházeli na společných posezeních, vytváří podmínky života klubu i přesto, že pražské řízení činnost klubům v celé republice prakticky znemožňuje a nepřímo usiluje o jejich zrušení. K zviditelnění našeho klubu jsem napsal medailonek o Ivanovi Ullspergerovi, vynikajícím lehkém atletovi, který porazil v běhu i Emila Zátopka, o Josefu Vyletělovi, členovi klubu, vojákovi Svobodovy armády, a také reportáž ze střelby z pistole, Memoriálu gen. Mrázka (byly tištěny v čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské Národní osvobození). Jednou měsíčně máme schůzku  rady, kam  rád chodím, protože  jdu mezi své…

                                                                        Josef Semerák

                       

 

 

 

Kremnické humoresky

Josef Semerák 


Jak jsme milovali Olinku

 

Každou sobotu po skončení druhé vyučovací hodiny začínal u roty výcvikový den, vrcholící úklidem rajónů a ložnic, docpáváním slamníků a také přísnou prohlídkou.  Byl to neoblíbený a perný den,  protože jsme obvykle nejprve zažili bojový poplach a pak na Kremničáku,  zvaném též Štós, i různé taktické prvky,  spočívající výhradně v přískocích v rojnici a v plížení plazením.  Do kasáren jsme se vraceli zničeni s jedinou touhou: po prohlídce se umýt a jít spát.

Onu sobotu, kterou mám trvale v paměti, jsme měli druhou hodinu ruský jazyk. Na padesátiminutovku s naší profesorkou Olinkou, jak jsme důvěrně říkali naší ruštinářce, jsme se vždycky těšili, ani tak ne kvůli ruštině. Byla to asi pětadvacetiletá krásná žena s jakoby vysoustruhovaným tělem,  pěknýma nohama a milou tváří.  Husté černé vlasy se jí vlnily nejen po zádech, ale i po pevných, leč zahalených ňadrech. Vroucně, avšak zbytečně jsme ji milovali snad všichni, i ti, kteří měli k ruštině ne právě vřelý vztah. Zbožňoval ji i Lojza Bultas, který jinak na všechno kašlal, ale kvůli ní se dokonce naučil Puškinovu báseň   Smět alespoň bláhovou naději srdci dát...

Náš miláček nám právě zadával látku k opakování, když jsem zpozoroval, jak se zpod netěsnících dveří třídy v prvním poschodí vine zatím slabý proužek dýmu. Oči celé třídy R-113 zamířily do ohniska nebezpečí. Toho si všimla i naše Olinka, s děsem a zoufalstvím v očích zvolala:

„Horí! Preboha, veď horí!“

Uklidnili jsme ji sice, že nejde o kouř z požáru, leč o dým, který se teď válí na chodbách, ložnicích, umývárkách i záchodech, neboť naši velitelé, jistě „v dobrém úmyslu“ přezkoušet si nás, jak ovládáme protichemickou přípravu, zapálili doutnáčky a dýmovnice se slzotvornými látkami chlorpikrinem a chloracetofenonem.

„Čo si len, ja ubohá, počnem?“ Olinka se chvěla strachy, jako by na ni sáhla smrt. V úzkosti zavzlykala, až se ji zachvěla blůzka, pod níž jsme tušili ty největší rozkoše a slasti.

Vystartovali jsme z třídy pro ochranné masky. Lojza Bulgas nejprve vykopl zavřeným oknem dýmovnici, pak hokejovým bodyčkem srazil k zemi mrňavého velitele druhé čety a dál uháněl chodbou ke skříňkám. Bleskurychle jsme je poslepu nacvičenými pohyby otevřeli a sáhli po maskách. Za chvíli jsme je se slzami v očích džentlmensky podávali naší Olince. Vybrala si tu moji, protože pravděpodobně nejlépe těsnila. V doprovodu Lojzy a Stejmanna prošla kolem velitele roty Šábala a dostala se tak konečně na čerstvý vzduch. Teprve pak mi kluci vrátili masku, abych si mohl zabalit plnou polní, vyfasovat pušku a nastoupit před budovu, kde už stála celá rota.

Kapitán Šábal si mě nejprve změřil opovržlivým pohledem a pak mně na místě vysázel čtrnáct dní nepovolených vycházek, protože jsem nesplnil časovou normu bojového poplachu. Přijal jsem trest stoicky klidně,  hřál mě pocit prince, který zachránil princeznu ze spárů devítihlavé saně.

„Pomóóóóc!“ ozvalo se najednou ze střešního okénka na půdě našeho baráku.

Hlavy všech se zvedly o dobrých pětačtyřicet stupňů. Spatřili jsme ubrečenou a stále ječící uklízečku kanceláří Anku, která tam patrně odpočívala a probudila ji až velká koncentrace stoupající otravné látky.

„Běžte někdo pro Anču!“ zavelel kapitán Šábal, ale nikdo z nás se ani nepohnul. Nakonec si museli masky nasadit velitelé čet a jít jako záchranné komando vyprostit ze zajetí čoudu svou posluhovačku.

Olinka si poté stěžovala veliteli školy, a tak byl její a náš trýznitel potrestán důtkou. Od té doby se chemické radovánky konaly už jen v terénu. Škoda, mohl jsem naši Olinku zachraňovat každý týden.

A ještě dovětek. Vyhrál jsem tehdy celoškolskou soutěž v sólovém zpěvu s písní Ty Lesovské stráně z filmu Madla zpívá v Evropě. Po skončení se ke mně Olinka přitočila a pošeptala mi:

„Mohl byste mně napsat slova té krásné písničky?“

Byla to pro mě ta největší odměna.

 

Jak dostat kloubový revmatismus

 

Hledali jsme cesty, spíš ale jen pěšinky, jak se alespoň na chvíli dostat z kasáren, umístěných co nejdále od městské civilizace. Jednou takovou legální stezkou byl divadelní soubor. Hry jsme nacvičovali nejprve v kasárenském kinosále, později v kremnickém tzv.Katolickém domě a pak jsme s nimi vyjížděli do okolních měst, dokonce jsme hráli i v Bratislavě. První roli, kterou mě přitáhl k divadlu učitel-režisér Bodnár, byl Burun v Makarenkově hře Začínáme žit. Tou druhou a zároveň poslední byl notář Bartolus ve hře Voskovce a Wericha Nebe na zemi. (Byli jsme se dokonce podívat na toto představení v Brně, kde hrál Bartola slavný a nesmrtelný Jindřich Plachta.)

Všechno by bylo perfektní, nebýt toho, že do role mojí záletné manželky Amaranty byla obsazena žena mého velitele roty kapitána Šábala. Často přicházela za mnou na rotu, brala mě ze zaměstnání jen proto, abych s ní šel do jejich kasárenského bytu a zkoušel s ní divadelní dialogy. Je třeba připomenout, že paní Šábalová byla obzvláště krásnou a smyslnou ženou, jenže patřila svému manželovi, který byl mým přímým nadřízeným a to už nebyla vůbec žádná legrace. Ten, aby ji měl stále pod kontrolou, ujal se dirigentské taktovky a dal dokupy velice dobrý orchestr, který snesl i velmi přísná měřítka. (Popravdě, myslím si, že se náš velitel roty měl spíš věnovat hudbě než vojenskému řemeslu. Ostatně měl ve svém orchestru výborné hráče: trumpetistu Katolického, saxofonistu Floruse či pozounéra Žáka.)  Žárlivý Šábal držel moji Amarantu značně zkrátka a já trpěl, protože jsem byl stále jakoby pod jeho drobnohledem. Navíc jsem musel snášet narážky svých vrstevníků, zejména Lojzy Bulgase, který mi kladl otázky jako třeba Jaká je Amarinčina postel? či Jaké jsou její přednosti? V té době jsem o sexu věděl asi tolik jako o střelbě z protiletadlového kanónu ráže čtyřicet milimetrů.

Jednou  po zkoušce mi Amaranta sdělila, že pojedeme do Armádního divadla v Martině. S temperamentem jí vlastním mi vysvětlovala, že se tam budeme pod dohledem zkušených herců učit líčit. Nevzpomínám si už, která herečka si vybrala moji divadelní družku, ale já jsem měl velké štěstí. Vzal si mě na starost báječný člověk a herec Jozef Króner, pozdější hvězda Slovenského národního divadla a filmu. Vysvětlil mi, co a jak, otevřel šuplík plný líčidel a do rámu velkého divadla ve své šatně zastrčil jakousi fotografii starého muže s nosem jako kvašák. Měkce, ale velice důrazně mně naznačil, že než se vrátí z prvního jednání, musím vypadat jako ten chlap na fotce. To se ví, koukal jsem na mistra jako štěně na žížalu, ale pustil jsem se do díla. Vymodeloval jsem si nos, vyfrézoval vrásky a pokusil se o demolici svého, tehdy ještě značně hubeného obličeje. Vtom se ve dveřích šatny objevila moje Amaranta, nalíčená jako Kleopatra. Když mě uviděla v dlouhém pracovním plášti, vypískla a utekla, jako kdyby v křesle páně Krónerově seděl sám hrabě Drákula.

„Anciáša tvojho, ty ale vyzeráš!“ smál se Jozef Króner a hned se pustil do opravy mého obličeje, který se musel i pod spoustou líčidel  pořádně červenat. A pak mi upravil celou hlavu jako zkušený zedník fasádu rodinného domku.

Když jsme se pozdě v noci vrátili do kremnických kasáren plni dojmů, zjistili jsme, že na ložnici chybí jak Lojza Bulgas, tak i Jirka Bereš. Olin Flígr pod pohrůžkou „deky“ prozradil, kde jsou. Vyběhli jsme za naši budovu, která byla kolem dokola ovinuta betonovým krunýřem. Na něm, v zimě a mrazu, klečeli oba ztracenci. Na svých holých kolenou.

„Co tady blbnete?“ třeštili jsme na ně oči a chtěli jsme je zvednout z prochlazeného betonu.

„Chceme chytit kloubový revmatismus, aby nás pustili ze školy ze zdravotních důvodů, protože jinak se odtud nedostaneme,“ vysvětloval Lojza s obličejem zkřiveným od zimy a zřejmě i od bolesti. Leč, přemluvit se nedali a večer co večer tam chodili klečet.

Profihercem jsem se, jistě k radosti návštěvníků divadel, nestal. Lojza a Jirka byli nakonec ze školy vyloučení pro neprospěch (i když to byli velice chytří kluci). Nikdy jsem je víc neviděl. Jen jsem se doslechl, kdoví kolik je na tom pravdy, že prý revmatismus skutečně dostali - a parádní. Jenže to už vlastně žádná legrace není.

 

Sex v „jéerdé“

 

Trvalo nám dlouho, než jsme za pomocí znalostí Sherlocka Holmese vypátrali, kam mizí s večerními červánky Jirka Bereš, kluk z jižní Moravy, který měl za sebou, jak tvrdil, techtle i mechtle s provdanými paničkami. Jednou v noci jsme se vydali za ním. Za křovím prolezl uvolněným drátěným plotem - a šupky hupky směr JRD - tedy Jednotné rolnické družstvo v Kremnici,sídlící hned vedle našich kasáren. Plížili jsme se za ním. U domku, v němž zářilo světlo v okně jen pár decimetrů nad zemí, se Jirka zastavil, rozhlédl a pak lehce zabrnkal prsty na okenní sklo. Zakrátko nato se objevila hlava sotva třicetileté ženy a pokynem paže ho zvala k sobě.

Probděli jsme pod oknem domku v areálu družstva celou noc a naslouchali zvukům, které jsme povětšinou neznali. Jen Lojza Bulgas kroužil kolem chalupy jako centrifuga, ale marně se snažil nalézt škvírku, aby viděl celý milostný film. Na kutě jsme se vraceli těžce zklamaní, záviděli jsme spolužákovi objetí kypré zemědělkyně.

Hned následující večer jsme na Jirku, chystajícího se znovu prožít postelové radovánky, tvrdě udeřili:

„Seš pěknej kaňour!“ vzal si slovo Lojza Bulgas. „Užíváš si a kamarádům nepopřeješ ani čumendu!“

„Já..., co já... to Marienka... A jak to víte?“ koktal Jirka a zbledl, jako kdyby byl usvědčen ze sexuální vraždy.

„Vode dneška se vo ni ucházím nejen já, ale celá cimra. Snad tadyhle kromě Ježoura, kterej má na to ještě dost času,“ spravedlivě rozhodl Lojza a my řvali nadšením. „A ty,“ ukázal na zdrceného Jirku, „to s tou Marienkou projednáš. Je ti to jasný?“

A tak se taky stalo.

Téměř každý den po rozkaze nebo večerní kontrole bylo na světnici napětí k prasknutí. Lojza Bulgas vložil do helmy pečlivě složené a překontrolované lístky se jmény a diskriminovaný Ježour losoval šťastlivce. Výherce Marienky mohl tu noc dvakrát šlapat uličkou lásky.

Ne každý výherce Marienky měl však štěstí navštívit ji natož se s ní ještě pomilovat. Bylo totiž domluveno, že když bude v okně jejího domku tma, nebudou se sexuální hrátky konat, neboť Marienka měla i civilní ctitele, kteří dostávali před námi přednost. Vyvolený nesměl na „naši učitelku“ činit žádný nátlak. A tak se stávalo, a bohužel i mně, že rozvášněný milenec se zklamaně vracel na ložnici, kde chrápalo třicet chlapů, už po půl hodině.

Marienka rozhodně nebyla žádnou škaredkou či ošklivkyní, byla obdarována ženskými přednostmi, navíc smyslností a nenasytností denně se milovat. A pak: měla z nás, mladíků, kteří se poprvé dotkli nahého ženského těla, plezír. Záhy poznala téměř celé osazenstvo naší cimry; neohrabané a nesmělé zaučovala s neobyčejnou trpělivostí a s takovým zanícením, že na ni byli krátcí všichni naši velitelé. S citem a láskou nám odkrývala tajemství milování.

Dny ve škole jsme začali počítat od večera k večeru.  Jenže nic netrvá věčně... Jednoho dne, když vítězoslavně třímal v ruce los Lojza Bulgas, došlo ke katastrofě srovnatelné s potopením Titaniku. Někdo (dodnes si myslím, že to byl nepřipuštěný Ježour) prozradil tajemství ložnice. Když totiž Lojza dorazil k rozsvícenému okénku, nalezl v ložnici nejen Marienku, ale i našeho velitele čety.

Následky byly kruté: Marienka se musela odstěhovat, protože narušovala morálně politický profil žáků školy, díru v plotě jsme museli zaštepovat silným drátem - a navíc jsme všichni, po bezvýsledném vyšetřování a zapírání, dostali měsíčního „zaracha“.

Nejvíc na trest doplatili ti, kterým nebylo dopřáno pomilovat se s korpulentní a věčně roztouženou Marienkou. Museli pak později těžce stíhat ztracený čas.

 

Jak nás učil Jan Neruda

Vzpomínka na člověka přiletí jako vánek. Někdy se hned ztratí, jindy přetrvává a vrací se s ozvěnou nebo zůstane natrvalo vepsána do vědomí až do konce života.

Vzpomínka na učitele češtiny Martina Redechy patří mezi ty, které nosíme v sobě po celý život. Jednak proto, že nás naučil správně používat mateřský jazyk a také, že byl pro nás jakýmsi zvláštním vzorem pokud jde o přípravu na život a na budoucí povolání. Kdybych teď, po téměř padesáti letech potkal svého pana profesora Redechu, hluboce bych se mu poklonil a pozval bych ho na skleničku slivovice, kterou měl rád. Imponovalo nám, že chodil na hodiny vždy v obleku s vestou a kravatou, byť trochu staromódní, ostatně stejnou jako celý jeho staromládenecký život. Do třídy přicházel přesně na vteřinu, nic nedbal zvonění, přišel přesně podle svých hodin a také podle nich odcházel ze třídy. Když zazvonilo a my se chystali opustit třídu, vylovil z kapsy vesty své Omegy, podíval se na ně a prohlásil:

„Co je to s vámi, ještě nám zbývá čtrnáct sekund?“

Pan Redecha byl profesorem češtiny i slovenštiny. Sám byl původem Slovák, ale nikdo by to do něj neřekl, český jazyk ovládal znamenitě a českou a světovou literaturu měl v malíčku.

„Dobře česky umí jen Pánbůh, já tak na dvojku, a ti nejlepší z vás tak na trojku,“ říkával a do svého klasifikačního notesu si dělal všelijaké poznámky, znaménka a různé klikyháky, kterým rozuměl jen on sám. Každou vyučovací hodinu gramatiky zahajoval diktátem či psaním cizích slov, hodinu literatury zase ukázkou z textu románu či básně. Co vám mám povídat. Trpěli jsme, museli jsme se na každou hodinu češtiny svědomitě připravovat, protože bychom jinak nestíhali. Dokázal však ocenit, když někdo věděl ze života některého klasika víc, než nám sám řekl nebo bylo uvedeno v učebnici literatury. Proto jsme často navštěvovali školní knihovnu a snažili se něco nového vypátrat.

Ale neprovázel nás jen českým jazykem, jako estét se nám snažil vštípit pravidla slušného chování dle Gutha Jarkovského, či někoho jiného. Říkali jsme mu Neruda, podle našeho velkého básníka, který vedl stejně asketický život jako pan profesor Redecha. Také se nikdy neoženil, protože, jak tvrdil, nikdy by nemohl vytvořit pro svou ženu ty nejlepší rodinné podmínky a neustále se vzdělával, ležel v knihách a četl klasiky v latině i řečtině.

Myslím, že to bylo v den, kdy slavil své šedesátileté narozeniny. Vybrali jsme pár korun od kluků v četě a koupili mu malý tekutý dárek v podobě slivovice. Měl jsem to štěstí, že jsem byl vybraný spolu s dvěma dalšími kluky do delegace (žel, už si nevzpomenu přesně, jestli byli tehdy se mnou v té deputaci Vašek Hosnedl a Vláďa Jandl), jež měla dárek předat. Stáli jsme před dveřmi svobodárny v rozpacích, jak nás pan profesor přijme, navíc s alkoholem v kasárnách.

„Co že jste, chlapci, zavítali do těchto nehostinných míst?“ zbavil nás nejistot a pozval do malé místnosti s postelí, stolem obloženým knihami a dvěma židlemi, skříní, stolečkem s elektrickým vařičem a závěsnou prosklenou skříňkou. Na volné stěně měl připíchnutou čtvrtku A1 s podivnými grafy. Předali jme mu dar naší třídy a uvelebili jsme se kde se dalo.

„No, slivovici vám nenaleji, protože to odporuje pravidlům školy, ale udělám vám čaj,“ řekl profesor a pustil se do alchymie. Na analytických vahách, které by tam nikdo nečekal, odvážil určité množství černého čaje, uvařil vodu, nechal ji chvíli odstát a pak jí přelil odvážený čaj, aby jej nechal extrahovat, přičemž každou chvíli se díval na hodinky. Když byl čaj připravený, vyjmul z krabice šálky čaje. „To je pravý čínský porcelán,“ poučil nás a my koukali jako vejři. „Čaj, to je ten nejlepší nápoj. Samozřejmě, že se pije hořký, ale kdo má chuť, může si ho osladit.“

Pili jsme ho hořký. Byl to výborný čaj, oproti tomu, co jsme dostávali ve škole. A pak nám dlouho vyprávěl o svém životě a my poznávali, jakého jsme měli báječného pedagoga a vynikajícího člověka...

Pak jsem se s panem profesorem setkal ještě jednou v bratislavském Vojenském gymnáziu Jana Žižky, když jsem byl posluchačem Ženijně-technického učiliště, které tam přesídlilo z Litoměřic. Vzpomínali jsme na Kremnici a taky na ten čajový dýchánek na vojenské ubytovně.

Z češtiny jsme u profesora Redechy odmaturovali v r. 1956. Po celou dobu studia v Kremnici mně nedal lepší známku než za dvě, patrně vědom si svého rčení o tom, kdo může dostat výbornou. Teprve na maturitním vysvědčení se poprvé objevila výborná.

Nakonec se čeština stala pro mne hlavním zdrojem příjmu i záliby. Dodnes čerpám z pokladnice vědomostí, kterou nám naplňoval kremnický profesor češtiny Martin Redecha alias Jan Neruda.

Díky, pane profesore!

 

Jak jsme uspořádali „ruský večer“

 S Kremnicí jsme byli pevně spojeni pupeční šňůrou. Byli jsme tam stále a pořád, protože domů, k rodičům, jsme měli daleko. Opušťáky sice občas byly, ale dobrovolně jsme se jich zříkávali, protože pro nás neměly cenu. My, co jsme byli ze západních nebo severních Čech bychom byli doma sotva osm nebo dvanáct hodin. A to nestálo za to. Domů jsme se dostávali pravidelně dvakrát do roka. Na Vánoce (ale museli jsme být na Silvestra a Nový rok v kasárnách - kdovíproč?) a na měsíční prázdniny (oproti civilním středoškolákům jsme měli prázdniny kratší o celý měsíc, abychom si mohli „vychutnat“ letní vojenské tábory v Slaské nebo ve Sklenném.

Silvestry jsem v Kremnici prožil dva. Na oba budu dosmrti vzpomínat. (První rok jsem nosil maršálskou hůl v Olomouci v Jiskrových kasárnách.) Měli jsme  kapelu, které vládl Miloš Žák, s ní jsme koncertovali v okolních vesnicích, ale i v Kremnici, dokonce i v místním Ústavu pro hluchoněmé, který byl vyhlášený na celém středním Slovensku. Vedení ústavu si naši kapelu vyžádalo právě na Silvestra. Proč nepřiznat, že jsme tam šli hrát rádi, zvlášť, když byl ústav plný hezkých schovanek. Připravili jsme si na listy papíru názvy tanců - valčík, polka, slowfox - a ty jsme ukazovali, než zazněly první tóny. Dozvěděli jsme se, že hluchoněmí vnímají rytmus celým povrchem těla, a když slyšící nasadil první kroky, tančilo se docela obstojně.

Na náš poslední Silvestr v Kremnici jsme se pořádně připravovali. Po návratu z domovů jsme měli zásoby, ale především jsme se těšili, jak vyrazíme do města. Jenže ouvej! Dle rozkazu velitele školy byly vycházky zničehonic zrušeny. Bylo nám jasné proč. Naši velitelé-vychovatelé si taky chtěli užít a nesměly to naše oči vidět. Jediný kremnický hotel Corzo byl vyprodaný, navíc ve školním rozkaze vyšel článek zakazující žákům tento hotel navštěvovat pod přísným trestem.

Byli jsme pořádně naštvaní, ale této kritické chvíle naší čety se ujal opět Lojza Bulgas. Nařídil roztopit v kamna DVB-60 a rozpálit je doběla. Pak prohlásil:

„Bude ruskej večer!“

A byl.

Z učebny jsme na cimru přinesli stoly a všechno, co jsme měli ve skříňkách, jsme dali na stůl, až se prohýbaly. Horko bylo jako v pekle, takže jsme byli všichni v trenclích. A Lojza prohlásil:

„Dostanu vod každýho bůra za nákup pití. To bylo doteďka ukryto v Gatnárkově ráji, tedy u čuníků, jdem pro to!“

Lojza a spol přinesli z vepřince několik lahví nejlacinějšího dezertního vína malagela a jednu láhev jákési podezřelé pálenky, k níž by se mohly fasovat tmavé brýle a bílá hůl. Poslal nás pro ešusy a sám do nich dávkoval alkohol, malagelo přitvrzené destilátem nevalné chuti.

„A jdem na to,“ zahřímal a obsah svého ešusu šoupl do sebe. Pak si s Berešem zapálili bystrice, kterých přinesl několik krabiček, uvelebil se na slamníku a slastně zavřel oči. My jsme ale takovou slastí postiženi nebyli.

K půlnoci, když už to na světnici vypadalo jako po boji, si ke mně Lojza přisedl a nabídl mně cigaretu:

„Každej správnej chlap, kouří, zvlášť voják. Dej si!“

Chvíli jsem váhal, ale když se k Lojzovi postupně přidávali další, zkusil jsem to. Bylo to odporné, takže se mně udělalo zle jako mnoha jiným. Dál už si toho moc nepamatuji. Alkohol a cigarety mně úplně zatemnily mozek, takže jsem usnul, nebo spíš upadl do cigaretoalkoholového bezvědomí. Na Nový rok jsem poprvé na vlastní kůži poznal, co to znamená, když se řekne - ten má absťák, ale Lojza mě utěšoval: „Dej si cigárko, bude ti líp.“

Dal jsem si - a tak jsem začal kouřit.

 

Poznámka autora:

Některá jména jsem pozměnil a částečně i děj. Vojenské humoresky jsem začal psát v redakci časopisu Československý voják, kde jsem pracoval jako redaktor. Doufám, že moje literární poklesky (nikoli podle Leackocka) přijmete jako své vlastní prožitky zpod Kremničáku.

 

Duben 2016

 

 

Autor na ukázku vybral následující pohádku:

 

Ricardo a Milena

Rašeliniště kolem Jizerské louky jsou stále stejně nádherné, jako před mnoha a mnoha lety. V létě jsou plné barevných lučních květin, ale i masožravých květů rosnatek, úpěnlivého včelího bzukotu, srdnatého tokání tetřívků a v podzimních dnech i vyzývavého troubení jelenů v říji. Safírová obloha tam pokrývá vrcholy vzrostlých smrků i ostré hroty skal a viklanů, lejsci malí dokola zpívají svou oblíbenou ódu na život v bukových lesích, a když utichne večerní vítr, rozprostře se nad Jizerkami bohorovný mír, než první ranní sluneční paprsek vystřelí do krajiny nový den.

Takový právě prožíval Ricardo, mladý, silný i pohledný muž, který se objevil v Jizerských horách, téměř v jejich srdci. Seděl na vývratu a pozoroval ranní krásu, kterou nikdy nepoznal. Jako Vlach se narodil se ve slunných  Benátkách, kde není po takovém lesu ani vidu, kde je všude jen všemohoucí voda v uličních kanálech a v moři. Nadechl se čerstvého vzduchu, provoněném dechem mateřídoušky, vřesu a vysokého kapradí. Vzpomněl si na svého otce, který mu před velkou cestou řekl:

„Je ti osmnáct, vyučil ses u mě zlatnickému řemeslu, umíš toho hodně, ale potřebuješ poznat svět. Vezmi si s sebou tuto starou vlašskou knihu. Jsou v ní mapy, popsány cesty hledačů zlata, stříbra a drahých kamenů, stará vlašská znamení těch, kteří zbohatli, když našli zdroje těchto vzácných kovů a nerostů. Jdi, a vydej se po stopách našich předků, hledej a přines do Benátek bohatství, jež nasbíráš v daleké Bohemii, v jejich horách, řekách, či ukryté v kameni.“ Marcův otec mu podal knihu, v ruksaku zabalené hledačské náčiní a také měšec s penězi. Pak syna obejmul a vyprovodil ho až ke gondoliéře, aby ho odvezla k lodi do přístavu.

Ricardo cestou lodí přečetl vlašskou knihu a rozhodl se, že svoje štěstí okusí v Jizerských horách, v hlubokých lesích, u horských bystřin a ve skalách, jak se psalo v knize. Přes Balkán a Rakousko se dostal až do Českého království. Cestou v některých velkých městech pracoval v klenotnických dílnách a v Praze se ohlásil u samotného císaře, aby ho požádal o privilegium hledání vzácných kamenů v příhraničních horách. Český král a římský císař, milovník drahokamů mu glejt vydal s tím, že bude mít výlučné právo nákupu jím vytěžených kamenů.

Téměř po roce se Ricardo konečně dostal do Jizerských hor. Ubytoval se v dřevěnce tkalce Bezděcha pod kopcem Bukovcem, pojmenovaném po Isy, bohyní ledové stálosti, a odtud každý den vyrážel do hor hledat zlato a drahokamy. Až za tmy se vracel utrmácený a ve své světničce ihned únavou usnul. Zatím však nenalezl ani zlato, ani drahokamy, ba ani říční perličku, o nichž

vlašská kniha psala, že je jich všude habaděj. Jednou se vrátil do chalupy dříve než jiné večery a tkadlec ho pozval na večeři.

Byla prostá: chléb s ovčím sýrem a džbánek mléka. Na velký dubový stůl jídlo přinesla hezká dívka, tkalcova dcerka Milena. Dnes si jí poprvé pořádně všiml: měla bílou halenku a širokou sukni, barevnou jako své tváře. Vlasy učesané a spoutané do zlatého copu, z očí ji vyzařovala dobrota. Hned se mu zalíbila

a i na ní bylo znát, že jí jejich host a cizinec není lhostejný. Od té doby se Ricardo vracel ze svých pochůzek tak, aby ji aspoň na chvíli mohl spatřit.

Když zas celý den bez odpočinku pracoval ani si nevšiml, že je večer. Byl tak unavený, že si chtěl na chvilku odpočinout, než se vrátí do chalupy. Sedl si pod vysoký smrk, opřel o něj hlavu a usnul. Když se probudil, byla loučka plná měsíčního jasu a na ní tančily překrásné panny v bílých, růžových a žlutých šatech.

Posuňky ho zvaly do tance. Ricardo neodolal, vstoupil do jejich středu a omámený jejich krásou tančil s nimi jejich tance, až zcela vyčerpaný padl do trávy pokropené jitřní rosou. V tom okamžiku se objevil Muhu. Prudce mávl šosem svého předlouhého pláště a zahnal víly do lesa. Pak vzal Ricarda a odnesl ho

do světničky, kde jej uložil na lůžko. Ráno se mladý Benátčan probudil celý rozlámaný, pomyslel si, jaký to měl divný sen, rychle na něj zapomněl a pospíchal znovu do práce.

Blížilo se poledne, Ricardo dorazil ke skalám a chtěl si trochu odpočinout a také se posilnit chlebem a z potoka pramenitou vodou. Slunce rozlilo svou zlatavou záři po kraji, až šedavé skály vyzařovaly zlaté a stříbrné jiskry. Sotva dosedl do mechu, uslyšel štěkot lišky. Ale nebyl to štěkot útočný, ale bolestný. Hned vstal a běžel za liščím hlasem. Liška se zmítala v pasti, kterou tam

položil nějaký lovec. Ricardovi bylo lišky líto, hned ji vyprostil z mučivých želez a odcházel k místu, odkud ji přišel na pomoc. „Počkej chvilku,“ řekla liška lidským hlasem. „Děkuji ti, že jsi mi zachránil život.“

Mladík se otočil po hlasu, nevěřil svým uším, že s ním mluví liška.

„Vytrhni mi z ocasu tři nejdelší chlupy a uschovej je,“ pokračovala lidsky. „Budeš-li někdy něco ode mne potřebovat, promni chloupky mezi prsty a mysli na mě. Přijdu k tobě a taky ti pomohu.“

Ricardo tak učinil, poděkoval za dar a liščí chloupky si uložil do vlašské knihy, kterou stále s sebou nosil, a dál šel hledat poklady, uložené v této cizí zemi daleko od svého rodiště.

Po podzimu přišla zima, jakou nikdy nezažil. Mrazy, fujavice, metry křehkého sněhu, závěje a led. Přírodu překryla bílá tma, stromy a větve se prohýbaly pod tíhou sněhu, v neproniknutelném ledovém příkrovu mizely jednotlivé smrky, jakoby splynuly v neprozpustnou hradbu. Na obloze se téměř neustále objevovala perlová mračna s hebkostí pápěří. V ty dny Ricardo daleko od chalupy nechodil, hovořil s tkalcem a zejména s Milenou, občas jeli saněmi do nejbližší obce nebo městečka, aby přivezli zásoby potravin. Jejich vztah byl něžný a laskavý přerůstající v pravou a opravdovou lásku mezi mužem a ženou. Milena mu říkala zdrobněle a něžně Ricardíku.

Na jaře, když nad horami začal náhle vát horký fén od teplého moře, lesy a vzduch za poledne voněl po dlouhém čase životem a jihem, se Ricardo vypravil k bystřině. Sníh se sice na severních stráních ještě nehodlal vzdát, ale jeho moc už byla nadobro zlomena, vždyť čížkové nad ním už zpívali ze zelených smrků vrzavé svatební písně.

Šel rozvodněným potokem, který ze strání a skal smýval drobné kamení i zem. Velkým sítem začat rýžovat zrnka písku a kamínků. Celý den se lopotil u potoka, ale přece jen se na něj trochu usmálo štěstí. Vyrýžoval několik drobných černých jizerinů a pár malých kousků zlata. Měl z toho velkou radost, znamenalo to, že vlašská kniha nelhala, a že bude-li tvrdě pracovat, možná vytěží mnohem víc. Večer se s tím svěřil Mileně, která projevila velkou radost i naději a slíbila mu, že když bude méně práce u tkalcovského stavu, pomůže mu při práci u potoka.

Následující dny rýžoval od rána do večera, byl už velmi unavený, a přesto nevytěžil ani kamínek, ani zrnko zlata. Šel ke skalám, kam chodil často a kde bylo na nich vytesané prastaré vlašské znamení, ale víc nic. Pod velkou borovicí, u jejího kořena spatřil malé ptáče. Takový drobeček do dlaně, pobíhal a pípavě volal mámu. Sojčí mládě vypadlo z hnízda, přemýšlel Ricardo a pátral po něm. Spatřil ho vysoko v koruně borovice. Sebral ze země sojčátko, vyšplhal k větvi a opatrně jej vložil zpátky do hnízda. V tu chvíli se vracela sojka s potravou.

„Děkuji ti Ricardo za sebe i za moje mládě,“ řekla skřehotavě sojka. „Nebýt tebe, asi by zahynulo. Vytrhni si z mého křídla duhové peříčko. Kdybys ode mne něco potřeboval, stačí s ním zamávat ve vzduchu a já k tobě přiletím.“

Zlatník si pírko uložil do své knihy a pozvolna se vydal k dřevěnici, těšil se, až se setká s Milenou a poví jí příhodu o sojce.

Znenadání přišel dopis z Benátek. Otec mu psal, aby zanechal hledání drahých kamenů v Bohemii a vrátil se domů. Chtěl, aby po něm převzal šperkařskou dílnu i obchod, že sám už na to nestačí.

Ricardo o dopise řekl Mileně.

„Takže odjedeš?“ zalesklo se jí v očích.

„Tatínek je už starý, chápu ho. Měl bych nechat toho otročení v horách, které nepřináší žádné ovoce. Měl bych tatínka poslechnout.“

„A mě tady necháš navždy opuštěnou?“ slzy se jí hrnuly do očí a první klouzaly po tváři.

„Pojedeš se mnou do Benátek,“ rozhodl a setřel jí kanoucí slzy. Ricardo byl rozhodnutý vrátit se domu, jen ho trápilo, že nenašel to, proč jsem jel, vyčítal si, že promarnil spoustu času, který mohl věnovat otcově řemeslu v benátské dílně. Ještě se naposled vydal ke skalám a potokům. A zase nic. Otevřel starou vlašskou knihu právě na stránkách, kde měl chloupky z liščího ohonu. Nu, což, aspoň se rozloučím s kamarádkou liškou, řekl si a promnul chlupy mezi prsty. Sotva na ní pomyslel, už stála před ním s vyplazeným jazykem.

„Čekala jsem, že mě zavoláš, když odjíždíš z našich krajů.“

„Jsem tady k ničemu, dohromady jsem nic nenasbíral,“ přiznal smutně a vyprávěl ji o své cestě, o rodných Benátkách o i tom, že se zamiloval do Milady a chce si ji vzít s sebou.

„Moje prateta vyprávěla, že je tady skála, v níž je ukryto velké množství zlata i drahých kamenů. Získat je může jen poctivý a spravedlivý člověk. Musí přijít ke skále přesně o půlnoci při měsíčním úplňku svatoalžbětinské noci. Může si vydobýt ze skály kameny, kolik jich unese, ale smí se na ně podívat teprve až

druhý den když vyjde slunce. Tak to říkala moje moudrá teta,“ liška pozorovala udivenou tvář mladého muže.

„Taková noc nastane právě dnes. Pojď, ukáži ti ten kámen, o němž moje prateta mluvila,“ řekla liška tiše a doprovodila Ricarda pod skály k obrovskému starému a trochu zvětralému žulovému balvanu. „Nezapomeň, buď tady přesně o půlnoci!“ a zmizela mu v hustém křoví.

Vyzbrojen nářadím, kladivem a majzlíky se vydal před půlnocí k označenému kamení. Přesně ve stanoveném čase, kdy měsíc zářil jasným světlem, udeřil do skály, z níž odletovaly úlomky, které hned ukládal do vaku. Byl tak zaujatý prací, že. si nevšiml velkého mraku, který začínal překrývat měsíc. Náhle zahřmělo, zvedl se vítr, blesky rozžíhaly oblohu a vichřice sílila. Ricardo sebral poslední kamínky, nářadí i vak a běžel k horské dřevěnici.

V noci nezamhouřil oči, nemohl se dočkat ranního slunce. Dalo si na čas, nemohlo se prokousat vrstvou mraků. Když se mu to podařilo, Ricardo třesoucíma rukama otevřel vak. Chvíli zůstal jako omráčený. Vak byl plný zlata a drahých kamenů. Rubíny hořely rudými plameny, smaragdy vydechovaly zelený žár a jizeriny dýchaly černou nocí. Zlato blýskalo žárem výhně, až ho málem připravilo o zrak. Hned zavolal Milenu.

Smutně se podívala do vaku plného nepředstavitelného bohatství:

„Když jsi teď boháčem, už nebudeš stát o tkalcovské děvče z Jizerských hor.“

„Jsme oba bohatí, postavíme si svůj krásný dům, budeme šťastni.“

„Myslíš v Benátkách?“

„V Benátkách nebo tady. Uvidíš, budeme šťastni,“ opakoval a silně ji obejmul.

Otci Mileny pak oznámili, že odjedou do Benátek. Jejich rozhodnutí sice pochopil, ale nelíbilo se mu, protože by v chalupě zůstal sám, když mu před léty zemřela žena. Oba mu slíbili, že za ním občas vypraví a stráví v jeho chalupě a horách několik měsíců.

Ale před odjezdem Ricardo se šel podívat do míst, kde byl o svatoalžbětinské noci. Ať hledal, jak hledal, balvan, z něhož ulamoval kameny, nenašel. Posadil se do mechu a vytáhl z knihy sojčí pírko a zamával jím ve vzduchu. Sojka hned slétla z vysokého smrku:

„Připravuješ se na cestu?“ řekla skřehotavě. „A vrátíš se někdy?“

„Jak se daří tvému sojčátku?“ vzpomněl si na příhodu před pár měsíci.

„Však ho jistě uvidíš.“

„Je to cesta tuze dlouhá, kdy se vrátíme nevím, líbilo se mi tady, nikdy nezapomenu, co jsem zde prožil.“

„Možná by to bylo možné nějak zařídit. Počkej tady, podívám se, jestli je zde vládce hor Muhu. Myslím, že jsem ho viděla ve skalách u hranostajovy rodinky.“ Odletěla.

Ricardo plánoval cestu do Benátek. Co vzít s sebou, co zde nechat. Rozhodl se, že polovinu zlata a drahých kamenů zde ukryje a druhou vezme do Benátek tatínkovi. Z úvah ho vytrhl neznámý hlas.

„Sojka říkala, že se chystáš odjet z našeho kraje,“ řekl Muhu a přisedl si blíž k Ricardovi. Po celou dobu, co jsi tady, jsem tě sledoval, poznal jsem, že jsi dobrý člověk a že máš srdce na pravém místě. Pomohl jsi mým přátelům, je řada na mně, abych ti pomohl také.“

„Tak to nebyl sen tenkrát v noci na palouku?“

„Ba že nebyl. Naštěstí jsem byl nablízku.“

„Děkuji ti se zpožděním.“

„Přinesl jsem ti tento plášť. Když si ho oblékneš a budeš si přát být kdekoliv, plášť tě tam donese. Ale jen dvakrát. Tam a zpátky. Potom se mi plášť vrátí. Pamatuj si to a šťastnou cestu a snad i návrat,“ Muhu domluvil, rozloučil se s Ricardem a spolu se sojkou zmizeli v horském lese.

Před dřevěnkou se rozloučili s tkalcem Bezděchem, který Milenu obejmul, políbil a podal ruku Ricardovi. Pak se oba zahalili do velkého pláště, chytili se za ruce a Ricardo si přál, aby byli před domem tatínkova klenotnictví v Benátkách. Vznesli se do výše a za chvilku už stáli před domem, na ulici poblíž kanálu s loďkami, uprostřed lidí, kteří si jich ani nevšimli. Když vešli do domu, oba rodiče byli překvapeni a vítali je se slzami v očích. Vyprávění pak bylo na dlouhé hodiny.

Na druhý den dílně Ricardo otevřel v klenotnické dílně vak se zlatem a drahými kameny a daroval je tatínkovi. Pak se pustil do práce. Zhotovil dva svatební prsteny a náhrdelník pro Milenu, povolali švadleny, aby ušily svatební šaty. Svatbu měli v Bazilice svatého Marka, a při svatební cestě navštívili Neapol,

Janov a dokonce i Řím.

Přešel podzim i zima, bylo opět jaro.

„Ricardíku, moc se mi tady líbilo, ale stýská se mi po tatínkovi a také po našich horách, lesích, skalách a loukách. Vždyť tvoji rodiče mají ještě dva statné syny Carlose a Diega, oba jsou výbornými zlatníky, tatínek jim může předat klenotnictví, zvlášť když teď jen vzkvétá. Vraťme se do našich Jizerských hor,“ poprosila.

„Je to tvoje přání?“

„Ano. Budu ti nejen za to do smrti vděčná.“

„A víš, že já se také těším. Vždyť jsem tam nalezl pravý poklad. Tebe.“

A tak se v květnu rozloučili s rodiči, popřáli oběma bratrům hodně štěstí a pod darovaným pláštěm se vrátili k dřevěnici, kde je toužebně očekával otec Mileny. Ani si nevšimli, že kouzelný plášť zmizel.

A co bylo dál? V nedalekém městečku Ricardo otevřel klenotnickou dílnu a jeho skvostné šperky s drahokamy Jizerských hor mu získaly obdiv i slávu. Milena mu záhy povila tři děti: Honzíka, Jindřicha a Vlastičku, které se měly čile k světu. Ricardo už nechodil hledat poklady po horách, a byl i nadále zadobře s vládcem hor.

 

           Jan Líbal : Úsměvná vzpomínka na pana profesora Redechu

         Fotografie starší padesáti let.

          návrat

      Stránku připravil Ing.Milan Illnar


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk