Škola dôstojnického dorastu

 

       PORUČÍK jIŘÍ kNÍŽÁK   

Odpočiňte si, soudruzi poručíci.

Ve škole důstojnického dorostu letectva v Kremnici vládl během padesátých let podplukovník Pašek. Byl to starší pán, ve službě pes, ale výborný

pedagog se smyslem pro pořádek i pro humor. Měl takový zvláštní cit pro mladé lidi, ale to jsme my, nás všech jednadvacet nových poručíků, kteří se přiřítili v roce 1953 jako povodeň, ocenili až později. Začínali jsme velet bez zkušeností s takovým typem školy a velice naivně. Mezi nimi i já, čerstvý absolvent učiliště a jeliman, jak se patří.

Škola se mi líbila, město také, práce vychovatele - velitele byla tím, po čem jsem toužil. Jen jednu chybu nešlo přehlédnout. Celé mé já toužilo po západních Čechách a Kremnica, jak dokládá i dnes mapa Evropy i sousedních států, leží na Slovensku. V učilišti nám slibovali, že výtečníci si mohou vybrat. Já si místo dvou nabízených posádek vybral pro jistotu tři, ale místo na západ jsem se dostal za odměnu na východ. 365 x 4 hodiny denně tělocviku navíc (ten mi dělal potíže) bylo v trapu a výtečník - nevýtečník, už jsem rukoval na Slovač.

Tak jsem sloužil a sloužil a přemýšlel, jak se dostat domů. Ono to z Kremnice do Plzně trvalo celý den a nazpět jsem musel z domova vyrazit po obědě, abych se druhý den mohl odpoledne hlásit v posádce. A žádosti o převelení nebyly brány na zřetel.

Když je člověk v nesnázích, začíná přemýšlet intenzivněji. Voják se stará a já přišel na to, že vychovatel musí být vzorný. Ergo - kladívko já

nebudu a tím nemohu být ani vychovatelem v Kremnici. Budou se mne muset zbavit.

Jeden večer jsem tedy pozval kamarády do místního podniku „U krstného otce Chlebíka“, jak jsme překřtili hospodu. Byla tam i naše vojenská hudba i děvčata z okresní správy a moje četa. Bylo veselo, jak se patří. Pití bylo tenkrát laciné, můj plat šel pod talíř a krstný otec naléval a nosil, dokud bylo co. Při čardáši jsem utancoval děvčata i hudbu.

A medil jsem si, že ráno půjdu na kobereček a určitě mne za tu vylomeninu přemístí někam jinam - jistě na západní divizi. Ale omyl!

Ráno, po rozvodu do zaměstnání a slavnostním pochodu (ten byl denně) náš velitel, podplukovník Pašek dokázal, že je mnohem lepší pedagog, než jsem se domníval. Zavolal nás k sobě všechny a promluvil. Že jsme mladí a že se chceme bavit. A že je sobota a tedy odpoledne všichni mladí poručíci v lyžařském a ostatní už je zařízeno.

Nastoupili jsme. Zvědavost v nás cloumala, ale kamenné obličeje, které jsme nahodili, neprozrazovaly nic. Dýchavičná Erma nás odvezla na Skalku - do rekreačního střediska, momentálně bez rekreantů. Tam dělal kulturního bývalý poručík, který z armády odešel ze zdravotních důvodů. Když jsme viděli ten zástup zde zaměstnaných servírek a ostatních děvčat, začali jsme mu silně závidět. Pak začala zábava, která skončila až v pondělí nad ránem.

   Bylo to fajn, přátelské, legrace, ale nic jiného. Nikdo si nedovolil pokazit dobrou partu. V pondělí děvčata přitáhla sáňky - rozměr jeden metr délky, osádka jedna servírka a jeden poručík. A jelo se z kopce do Kremnice až pod druhý kopec. Tam jsme se všichni rozloučili. My mašírovali po svých nahoru do kasáren, děvenky vzaly sáňky (taky jim to do kopce nejelo) a hajdy zpět na Skalku. Byli jsme jim vděčni a také našemu „tátovi“ Paškovi, jak jsme mu říkali, když nás neslyšel. Ten nás po rozvodu a opětném parádemarši opět zavolal a řekl památná slova : “Soudruzi poručíci, jsem s vámi spokojen, protože jste u jednotek nejen stáli, ale i pochodovali. Do oběda máte volno!“ Byl to opravdový pedagog se správnými názory, pro které ho všichni měli rádi. Zalehli jsme  
s myšlenkou, že je konec rebelie. Jen Gustav Hertl, jeden z nás, občas běžel namočit ručník do studené vody -“ta hlava, ta hlava . No, a já měl místo přemístění zase utrum.

Bleška pivo vařila.

V době, kdy v Kremnici fungovala Škola důstojnického dorostu letectva, vedl boj za svoji tvorbu^ pan ^ Vench proti úřadům a vládním činitelům. Důvodem kromě jiného byla i píseň „Bleška pivo vařila“, která doslova pila krev všem,

kdož se kladnou vládní politikou a kulturou zabývali.

Žákovská obsluha v Kremnici zajišťovala každý všední den budíček a rozcvičku doprovodnou hudbou, vysílanou dle vlastního výběru z místního kasárenského rozhlasového uzlu. Desky vybírali mládenci nahodile, jen jedna nesměla chybět - byla to ta o blešce, vaření piva a opaření. A znamenalo to odvahu, protože co ranní obsluha, to nálet zástupce pro studium majora Prouzy a děsná sháňka po desce s inkriminovanou písničkou. Samozřejmě, ta se nikdy nenašla. Obsluha dostala důtku, pak jí vyměnili a vše se opakovalo znovu. Zase každé ráno neúnavná bleška uvařila pivo, opařila se, večer při rozkaze přečetl staršina roty důtky, „starej Prouza“ se uklidnil a ráno nanovo.

Vše pravidelně do doby, než se milý zástupce velitele pro studium rozhodl řešit věc pedagogicky. Na velitele čet se nespoléhal - oni ti poručíci nebyli o moc lepší, než žáci , na politické pracovníky nemohl - ani oni nehnuli s „radiouzláky“ více než on. Přestal se prostě po desce shánět, přestal zakazovat její pouštění. Kluci uzláci ji ještě občas pustili, pak to pustilo i je.  Co není zakázáno, to už nebaví. Jednou při přemisťování z jedné důmyslné skrýše do druhé vzala blešková deska za své - a nikomu to ani nevadilo. Ono všeho dočasu i desky s bleškou a pivem.

  

 


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk