Škola dôstojnického dorastu

 

 

BECHYŇSKÉ SRAZY A SLETY 2014,2015

 

Stalo se už tradicí, že v rozptylovém prostoru 1.letky, bývalého stíhacího leteckého pluku Bechyně, v Jižních Čechách, v jednom opevněném úkrytu letadel, říkejme mu Úl, se scházejí a slétají členové Leteckého klubu generála Janouška. Klub je součástí Leteckého spolku Praha z.s., dnes už bývalé odbočky Svazu letců ČR č. 26. Stává se to pravidelně v srpnu každého roku a je to sraz bývalých letců, jejich rodinných příslušníků, hostů a vůbec každého, kdo má nějakou vazbu k letectví jako povolání nebo sportu.

K našemu Úlu patří jeho původní letečtí profesionálové, kteří tam jako piloti a technici sloužili a byl to jejich pracovní domov. Je to například velitel roje Miroslav Jirásek alias Džuňo a technik letadel Rudolf Koribský. K roztylovému prostoru první letky patřila také pomocná vzletová dráha, ze které se při ostrém poplachu startovalo na forsáž ve dvojicích s MiG-21, nebo cvičně létalo v běžném provozu. Přistávalo se vždy na hlavní VPD letiště Bechyně a letadla se pak buď odtahovala po zemi do svých úlů v rozptylovém prostoru nebo tam rolovala vlastní silou. Dnes se na tomto místě tedy schází pamětníci, společně s těmi, kteří tam byli jenom „navátí“ leteckou klubovou činností a k našemu potěšení slouží jeden z Úlů včetně starovací a přistávací dráhy.

Rozptylový prostor v roce 2015 nese už známky sešlosti, je  užíván společně letci a zemědělci, je odpojen od vody a elektřiny a tak naše srazy a slety nesou spíše rysy kempování a pobytu v živé přírodě. Náš Úl je pronajatý naším tajemníkem LKGJ (Letecký klub generála Janouška) a při sletu je letecký park reprezentován třemi letadly: Z-37 Čmelákem v modifikaci pilot a cestující, původním americkým Piper J3 Cubem a v roce 2015 nakoupeným UL Tulák, kterého majitelem je Ruda Koribský.

O živém provozu a nasazení stíhacích letadel MiG-21 v rozptylovém prostoru nám zajímavě vyprávěl tehdejší velitel roje Mirek „Džuňo“ Jirásek (dnes vystudovaný doktor filosofie). Ukázal nám i schátralou velitelskou budovu roje a hlavně popsal jak byly dvojice Migů secvičeny, aby při ostrém poplachu splnili velmi krátkou dobu aktivace a vzletu  do cca 6 minut, kdy musela být celá letka ve vzduchu připravená k odvetnému úderu. Z jeho slov plynula hrdost na to, co naši letci uměli a jaká to byla odstrašující síla pro protivníka tehdejší doby. Později, po revoluci, když se měli možnost letci obou bývalých nepřátelských stran sejít, slyšeli naši letci chválu a respekt bývalých protivníků. Prostě uměli....

Nazpět k naším srazům. Obvykle v pátek odpoledne přilétají Čmelák a Piper a s piloty Pavlem Rákosníkem a Vojtou Valou. Letadlo Tulák je hangárované permanentně v Úlu. Pozemní „sled“  postupně dojíždí v pátek v podvečer nebo brzy ráno v sobotu. Dveře Úlu jsou původní železobetonévé kolosy a otevírají se samy samospádem po kolejích. Zavírají se pomocí pevně instalovaného traktoru, na jehož lanové bubny jsou navíjena ocelová lana. Traktor Bafal bafá na plný plyn se zařazenou zpátečkou a kolosy se pomalu sunou k sobě a Úl se zavírá.

V pátek večer jde v Úlu jen o zahřívací kolo. Hlavní večer srazu je až v sobotu. V roce 2015 se konalo „slavnostní“ otevření chemického WC, hlavně pro naše dámy. Ruda Koribský zhotovil krásný dřevěný rám, který potáhnul bílým plátnem, vše zabudováno do jedné postranní místnůstky Úlu a do této milé „kadibudky“ byl vložen chemický záchod (původně používaný na lodi plovoucí po Vltavě). Slavnostní projev předsedy spolku, dámy radostně vyzkoušely aspoň na sucho nové zařízení a Janko Skladanyi alias Bača, se dobrovolně hlásil do služby jako hlídka a provozovatel....

V sobotu přes den se obvykle konají buď vyvážecí nebo vyhlídkové lety se vším co létá. Jarda Klacek, coby instruktor, zaškoloval při srazu v roce 2015 Rudu Koribského v jeho Tuláku. Je to milé ultralehké letadlo připomínající vzhledově Pipera J3 Cub, je dvoumístné, s piloty sedícími vedle sebe. V Piperu J3 Cub létal Vojta Vala s žáky Jankem Skladanyi a Pavlem Rákosníkem, zmíněný Pavel později v sóle. Čmelák byl vyhlídkovým letadlem s pilotem Pavlem Rákosníkem a vždy dvěma cestujícími na palubě. Létalo se jak z naší pomocné dráhy, tak i z hlavní dráhy letiště Bechyně, která byla pro naše stroje přímo nekonečně dlouhá....

Provonění vzduchem a spokojení jako hrající si velcí kluci, jsme k večeru začali připravovat večerní gala. Mistři kuchaři (ženské měly vymezeny jen pomocné práce v kuchyni), připravovali gulášovou, kotlíkovou polévku, na grilu byly připraveny klobásy, párky, maso, byly prostřeny stoly ( hlouběji v Úlu je příjemný chládek), nahodil se agregát pro osvětlení a provoz vařiče k do-ohřívání polévky. V roce 2014 účinkoval na minipódiu celý country orchestr, letos v roce 2015 obstaral jak muziku (kytaru), tak i zpěv jen Míra Jirásek a zhostil se toho přímo na výtečnou s hvězdičkou.

Jídla a pití bylo co hrdlo ráčí, každý něco dodal a donesl na prostřený stůl, narazil se sud s pivem, víno teklo proudem a ostrých destilátů jak domácích tak odjinud, připravených na přípitky, bylo t.zv. hafo....

Začalo hangárové létání, vzpomínky na všechny možné i nemožné příběhy z leteckého života, příběhy z leteckých Jeseníků jsou neopakovatelné a „hudba“ začala hrát, Míra s kytarou byl úžasný, stačilo jen vykřiknout název písničky nebo naznačit melodii a on spustil a všichni se spontánně přidali. S přípitky stoupalo veselí a dobrá nálada.

Neočekávaně a v podstatě nepřipravěně, přišel zlatý hřeb večera. Janko alias Bača se převléknul do slovenského kroje a vybaven krásnou mačetou (šavle došly) předvedl několikrát otevírání lahví šampaňského, tak jak to dělali ruští carští oficíři kdysi v Paříži, useknutím hrdla. Rituál se vždy podařil, víno musí být vychlazené na správnou teplotu a pak ten nacvičený švih rukou s mačetou a už šampaňské tryská do připravených štíhlých sklenic.

Najednou se z ničeho nic objevil i Ruda Koribský, s bačovským klobůčem na hlavě a hlavně s fujarou a začalo improvizované vystoupení dvou slovenských bačů. Nálada v „sále“ byla báječná a každý chtěl mít fotku s těmito dvěma klauny....

Byli s námi i dva hosté ze Žatce, Jaromír Rychtařík a Jiří Mach, oba vysloužilí piloti nadzvukových Migů. Teď, když píši tyto řádky, jsou už oba našimi řádnými členy klubu.

Dobře naladěni a se správným poměrem alkoholu v krvi, se rozcházíme k nocování. Někdo ve stanu před Úlem, někdo na připravených postelích a matracích v Úlu, blízko je vojenský hotel s důchocovskými cenami. Snídaně ráno v 9.00 hodin. Jak dojednáno, tak uděláno. Klidná a dlouhá snídaně, další fotky na rozloučenou, ženské komando myje nádobí a uklízí po noční trachtaci. Postupně do oběda odjíždějí pozemní sledy, odlétají letadla a další ročník Bechyně je za námi.

Ročník 2014 a 2015 je doložen fotkami a předkládám je laskavému čtenáři k nahlédnutí.

S pozdravem Letu zdar !

Zapsal Vojta Vala, prosinec 2015

       

Letový den LKGJ na letišti Benešov. 

LKGJ je Letecký klub generála Janouška. Klub je součástí Svazu letců ČR a sdružuje současné i bývalé letce, kteří stále ještě touží „být čas od času provonění luftem“ a další přátele letectví a létání. V letovém parku jsou k dnešnímu dni dva letouny a to známý Čmelák Z-37, v modifikaci pilot plus dva až tři cestující a legendární americký Piper J3 Cub. Oba stroje jsou imatrikulovány pod americkou registrací (N-479XB a N28149).

Původní datum letového dne bylo stanoveno na 19.8.2013, ale bohužel počasí odmítlo s námi spolupracovat. Majitel a pilot Čmeláka Pavel Rákosník sice udělal dva zálety počasí, ale závěr byl jasný: je to pod limity a i vrabčáci chodí dnes pěšky…..byly také zrušeny vývozy v Blaníku L-23, létání Pipera J3 Cub, prostě se nezadařilo. O to útulněji bylo v místní letištní hospůdce a odpoledne v koutě hangáru u teplé kávy.

Pro obnovení způsobilosti v létání s Z-37 Čmelák se dva kandidáti Jarda Blecha a Vojta Vala pustili do důkladné pozemní přípravy. Jarda má na Čmeláku nalétáno přes 5000 hodin a Vojta létal Čmeláka v USA, jako jediného letově způsobilého stroje na americkém kontinentu.

 

 

 

 

 

 

Jarda je pedanticky pečlivý na letovou dokumentaci, všechno je bod po bodu sepsáno, důležité úkony, letová data, letové postupy při různých režimech letu, nouzové postupy, jen to vtlouci, jak se říká „mezi uši“ a hlavně systematicky v letadle použít. Nejlepší je všechno trénovat na zemi přímo v kabině a to jsme také  udělali. Všechno pojmenovat, položit na to ruku a opakovat to, aby se to uložilo do mozku. Nahoře není čas na dlouhé přemýšlení, letadlo se nemůže zastavit a počkat, až si pan pilot vzpomene….

Simulovali jsme okruhy a nahlas říkali, jak to budeme létat. Na konci „neletového“ dne jsme měli dobrý pocit, že jsme nic nezanedbali.

Náhradní letový den byl stanoven na 27.8.2013 a od rána nebylo počasí vůbec o nic moc lepší jako posledně. Po obědě však někdo mávnul kouzelným proutkem, déšť ustal, oblačnost sice zůstala na 8/8, ale spodní základna mraků byla 800 až 1000 metrů a dohlednost….prostě nekonečná, dalo by se to odhadnout na 40 až 50 kilometrů, vyčištěného vzduchu, dole svěží zelená pole, lesy a louky, radost pohledět. Na zemi bylo spíše chladněji (teplo vypadá jinak). Vlítli jsme na plochu, odstrojili letadlo, předletová příprava byla ukončena a Pavel nahodil, udělal motorovku a už pojížděl na start. Aktivní dráha byla 27, pravý okruh, v korespondenci používáme volací znak TOTAL, to má Čmelák jako reklamu namalováno na trupu a křídlech a tak ho všichni na letišti znají.

V tom čistém vzduchu zní burácivý motor Čmeláka úplně jinak a pro nás, kteří máme rádi hluk leteckých motorů je to rajská hudba. Duní to, je to hluboký bas a je z toho cítit síla motoru. Pouze s pilotem, bez nákladu a pasažérů, jakoby startovala stíhačka. Pavel to podrží nad dráhou, získá rychlost a bravurně stoupá k oblakům. Oblétává prostor kolem letiště, průlet nad dráhou a po okruhu nasazuje na přistání. Je to profesionál pilot a tak si Čmelák  sedne ukázkově na tři body a roluje k našemu hloučku na stojánce.

Kdo bude další ? Jarda a Vojta si dávají vzájemně přednost, ale Jarda, bývalý letecký kapitán velí a tak jde Vojta jako první. Jak to dopadne: přestávka nejméně pět let v tomto stroji, už to není jen cockpit drill, ale je to v sóle naostro, není kam ustupovat. Úkolem je start do prostoru, vyzkoušení různých režimů letu, pádové rychlosti při malých i velkých klapkách, zařazení do okruhu a tři následné okruhy při 15, 55 stupních přistávacích klapek a nakonec přistání bez klapek.

Po vzletu se člověk diví sám sobě. Co všechno nelze úplně zapomenout. Prý jezdit na kole a že by i pilotování letadla….? No dobře, držte si kloboučky, letíme. Po prostoru nasazení na okruh, po větru na okruhu ohlášení na věž a první dosednutí na dlouhou travnatou runway. Pro uklidnění rolování na pojížděčku, znovu na start a další okruh.  Jarda mě mezi okruhy dává znamení typickými leteckými gesty: obě dlaně natažené na větší úhel náběhu, přisednutí zadkem jako by říkal: „Při přistání to víc natáhni a sedej na tři…“  Provedu !

Jarda přechází na náhradní hand held radiostanici, slyšíme se a začínáme korespondenci v angličtině. „ Benešov Info, this is Total, downwind to runway two, seven“.

„Total, continue, keep safe altitude after base leg“.

Úkol splněn, radost všeobecná.

Do letadla nastupuje Jarda. Nechce nám říci jakou má přestávku v tomto letadle. Na křídle ještě žertuje: „ Letuška se mě ptá, zda vím, jako kapitán letadla, co znamenají moje čtyři prýmky na náramenících? Přece: neslyším, nevidím, jsem blbej a impotentní…“. Ta drzost.

Jarda létá s Čmelákem přímo vzorně, je ve svém živlu. Po přistání září jako vánoční stromeček a konečně přiznává, že v tom neseděl 30 let. Smekáme klobouk a hluboce se klaníme. Je to Pan Pilot a má to dané od Boha. V zápisníku letů ukazuje na konečnou číslici přes 12 tisíc nalétaných hodin.

Létání s Piperem se nekonalo. Je momentálně bez motoru (únik oleje z těsnění kolem klikovky hned za vrtulí) a motor je v době psaní této zprávy někde na lodi v Atlantiku a putuje do Spojených Států ke generální opravě. Příští rok už bude Piper zase plně k dispozici a dokonce s motorem po generálce.

Pavel svezl ještě dva pasažéry ten den, našeho nového člena Miloše Hrudu a náhodně se nacházejícího na letišti pilota z Norska . Pak ještě Jarda jeden „skok“, aby si to užil a balíme.

Poletový rozbor v buňce vedle hangáru je už jen formalita při kávě a v dobré pohodě.

Kolik startů, tolik přistání a o to hlavně při létání jde.
Zaznamenal: Vojta Vala.


 

Cesta domů na Západ

Je neděle 15.září 2013 večer a to je můj den D, kdy je potřeba všechno uzavřít, zabalit, dvakrát zkontrolovat, najednou se vyrojí plno maličkostí, které se nedají ignorovat. Odjíždíme se psem Piperem do svého „rodného“ domova v Marylandu v USA. Mám přerušovaný spánek, protože si najednou na něco vzpomenu a tak vyskakuji z postele a jdu překontrolovat všechna okna a dveře, zda jsou zavřeny, pak mě napadne uklidit všechno umyté nádobí, abych měl ráno náskok a tak o dobrém spánku se nedá vůbec mluvit a když mám v pět ráno vyskočit z postele, spal bych, až bych plakal.

Ale nedá se nic dělat vše musí jít ráz na ráz, letadla nečekají. Letí mě to až v 10.00 dopoledne, ale na lístku mám napsáno co se všechno ještě musí udělat, abych byl v 8.00 v odbavovací hale Terminálu 2 na Ruzyni a odletěl letem Lufthansy přes Frankfurt do Washingtonu v USA.

Piperovi, mému psovi,  se také nechce vstávat v pět ráno, obvykle mě budí, se strojovou přesností, v šest hodin ráno na jeho ranní procházku. Ale dnes je to důležité. Bude v přepravní kleci zavřený přes 10 hodin a tak potřebuje být řádně vyvenčený a připravený na cestu.

Původně plánovaný odjezd v šest hodin ráno se pro různé maličkosti opožďuje o půl hodiny, ale cesta po Pražském okruhu je rychlá, odbočuji směrem na jih do Štěchovic, kde bude u kamaráda Miloše uloženo moje auto v době mé nepřítomnosti v Čechách. Na místě jsem v rekordním čase v 7.05, ukládáme auto, znovu vyvenčuji Pipera, dávám mu napít, pak hupsneme do Milošova vanu a uháníme nazpět k Ruzyni. Jsme na letišti v 8.00 a ani generální štáb by to nedokázal tak precizně naplánovat a hlavně provést. Dvě, tři fotky na rozloučenou a už tlačím transportní vozík s Piperem v kleci, s kufrem nahoře na kleci a s příručním zavazadlem k odbavení. Ouha, fronta před přepážkami Lufthansy je nekonečně dlouhá, čekat v ní se mě vůbec nechce a tak „na drzovku“ se hrnu přímo k oddělení, kde jsou podle vzezření usazeni šéfové přepážek Lufthansy a ptám se kde a jak mohu odbavit psa.

„ Jděte přímo na přepážku 244 a tam vás odbaví“.

Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr a tak je Piper odbaven jako VIP, po něm já, zbavuji se mého kufru a mám s Piperem odjet do rohu haly k odbavení velkých a rozměrných zavazadel. Tam na chvíli vylovím Pipera z klece, klec jde „do rentgenu“, Piper nazpět do klece, pohlazení na rozloučenou, chudák neví co ho čeká, ale takový je život, musíme to oba svým způsobem vydržet.

Pejsek Pipper na cestě do Ameriky.

Teď už zbývá jen bezpečnostní prověrka a mám ještě více jak hodinu do odletu, vše jde jako po másle, srdce čeho více žádáš…..

Připravuji si doklady, český pas, letenky, americký pas, prohledávám kapsy, ale po americkém pasu ani stopa, vždyť jsem ho ještě před deseti minutami měl u odbavovací přepážky v ruce. Nařizuji si klid a znovu prohledávám kapsy, pečlivě se dívám do každé přihrádky příručního zavazadla, ale americký pas nikde.

Zmocňuje se mě panika, pes už je odbaven a kdoví kde v útrobách letiště, já nemám pas a nemohu odcestovat, letím k odbavovací přepážce a letuška mě říká, že mě zcela určitě pas vrátila i s letenkami a já to podvědomně vím, ale chytám se každého stébla, mašíruji k místu, kde jsem odbavoval psa, ale tam také nic, tam po mě pas dokonce ani nechtěli, jen letenky.

Zažívám pocit nejvyššího stresu. Co teď ?

V ústech mám úplně vyschnuto, mozek mele v nejvyšších otáčkách, napadá mě sice nesmysl, ale co kdyby. Jdu k bezpečnostnímu odbavení a mám připraven český pas a americký řidičák a vysvětluji důstojníkovi, že jsem právě ztratil americký pas, blábolím cosi o psovi a on mě rázně přerušuje.

„Právě teď jedna paní hlásila, že našla na zemi americký pas a já jsem jí poslal odevzdat pas na informace zde v hale….. jděte  tam a možná, že to je váš pas.“

Tak takhle se dějí zázraky. Buď pánbů ze mě chtěl udělat idiota nebo chtěl prostě ukázat, že zázraky umí dělat v mžiku, na počkání.

Ale nemám ještě vyhráno. Jako ve snách dorážím k informacích, tam se dlouze vybavuje nějaký pán a já ho drze přerušuji a říkám, že jsem ztratil svůj americký pas. Paní v informacích beze slova podává můj pas, otevírám ho, ale ona už předem ví, že je můj a já to také poznávám a v té vteřině nevím, zda se mám hysterický smát, nebo se rozbrečet. Jako ve snách jdu znovu k bezpečnostnímu odbavení, oficír se na mě směje a je očividně také rád, že příhoda má šťastný konec. Nechtěl bych si v tu chvíli měřit svůj krevní tlak a tep, o naprosté vyprahlosti ústní sliznice ani nemluvím.

Jako vždy, konec dobrý, všechno dobré. Hned si kupuji něco k pití (za nekřesťanskou cenu, jaká je na letištích obvyklá, ale dal bych za to hned jak princeznu, tak i půl JZD….). Letadlo do Frankfurtu má mírné zpoždění a tak v klidu sedím, popíjím, medituji a pozvolna si v duchu rozebírám, co se stalo. Měl bych vyskočit a naplno zařvat: „Jsem vůl !“

Mám sebou lehkou bundu a u kapes jsou zipy, zcela určitě vím, že jsem dal pas do kapsy bundy a nezavřel zip !

Pak jsem bundu přehazoval ze sebe na přepravní bednu, pak na příruční zavazadlo, když jsem se zbavoval vozíku a v té chvíli mě musel pas jednoduše z kapsy vypadnout a já jsem si toho nevšimnul.

Nastupuji do letadla, let je krátký, sedím až hodně vzadu a tak po přistání a po příjezdu k rampě sedím a vyčkávám a vidím jak k boku letadla přiráží pohyblivý pás a po něm vykládají zavazadla a jako jedno z prvních zavazadel se šine Piperova přepravní bedna.  To je dobrý pocit, můj psí kamarád je tady a nic neví, co jeho „táta“ právě na letišti v Praze prožil.

Přesunout se ve Frankfurtu na další terminál k odletu do Ameriky, to je opravdu sto jarních kilometrů v jednom zátahu. Už to mě vyděsilo, že odlet je z terminálu Z, gate 66. Na světelných informačních tablech jsou uveden terminály A,B,C,D, E a nakonec Z. Žádný vláček nebo autobus neexistuje, přesun je po svých. Naštěstí jsem to zdolal v pohodě, trochu pohybu nezaškodí, čekání na odlet nebylo dlouhé, snědl jsem připravenou svačinu z Prahy a zhruba o půl jedné po obědě jsme už nastupovali do letadla. Poprvé v životě jsem letěl v Boingu 747, letadlu se říká Jumbo, má dvě paluby, jednu malou nahoře a dlouhatánskou dole. Měl jsem sedadlo 16 H v uličce, hned prví řadu za Business Class a tak jsem měl nepředstavitelně velký prostor na nohy před sebou, konfort nevídaný. Vedle mě se usadila babička s dědečkem z Marylandu (z města Hagerstown), dědeček mě hned zabavil můj polštářek, aby měl dva a babička se mě s odzbrojujícím úsměvem ptala, jestli mě to nevadí. Co jsem měl dělat, řekl jsem, že nevadí a konečně i nevadilo, protože jsem měl svoji spací „podkovu“ kolem krku a polštářek jsem nepotřeboval.

Letadlo bylo narvané, ale klimatizace a ventilace fungovala bezvadně a tak jsem očekával věci příští. K mému milému překvapení se před obědem podávaly drinky, já jsem si objednal whisky na ledu a jablečný džus, steward nejprve nalil whisky „na dva prsty“, ale pak se na mě podíval a dolil více a tak si mě ten mladík hned získal. Oběd byl slušný, dobrý standart. Překvapení číslo dvě se konalo po obědě, když mě tentýž steward oslovil, zda si dám Baileys nebo koňak.  Asi jsem se přeslechl nebo ne ? Samozřejmě si dám koňak, ale nejsem omylem v jiné třídě než Economy ? Lufthansa si asi vylepšuje image, proto ta neuvěřitelná péče.

Abych dokončil vyprávění o jídle na palubě, před koncem letu byly výborné teplé masové kuličky s nahřátou houskou, během letu pak pravidelné vychlazené nápoje jako pomerančový džus, jablečný džus nebo studená voda. Let trval osm a půl hodiny, každý pasažér měl svoji obrazovku a sluchátka s možností výběru filmu podle přání pasažéra, měl jsem sebou výbornou knihu a tak mě let uběhnul až neuvěřitelně rychle, vyplnil jsem celní prohlášení a už jsme klesali na přistání na Washington Dulles International Airport. Během letu jsem se mohl kdykoliv projít a tak jsem neměl žádné problémy s nohami, které by brněly, nebo jiné fyzické nepříjemnosti. Po přiblížení ke dráze a podrovnání jsem očekával charakteristický bump, když takový kolos dosedne na dráhu. Nic takového se nekonalo. Dosednutí bylo tak jemné, že ho skoro ani nebylo možné slyšet a pociťovat. Jen jsem zaznamenal brždění letadla a v duchu jsem hluboce smekal klobouk nad uměním německého kapitána. Přistání s Boing 747 Jumbo na jedničku s hvězdičkou. Nebo, že by to byl počítač ?

Zato na zemi ve Washingtonu jsme se my cestující ocitli v typických amerických problémech. Fronta k pasovému odbavení byla nekonečně dlouhá, pasoví úředníci pomalí a tak jsem se tam posunoval po krůčcích a trvalo to skoro hodinu, než jsem bez problémů prošel pasovou kontrolou. Mezitím na velkých obrazovkách vysílali reportáže z nesmyslného střílení (13 mrtvých) přímo uprostřed Washingtonu ve velkém komplexu amerického válečného námořnictva, který se jmenuje Navy Yard. V duchu jsem si říkal, že dobře vám tak vy američtí debilové (bohužel i já jsem Američan, přesněji řečeno Čecho-Američan).  Kdy už konečně zakážete nákup automatických zbraní jako housek na krámě….?

Kufr jsem měl už na rampě a odtud kousek mě vydali Pipera , který byl k mému překvapení docela klidný, žádné stížnosti neuplatňoval. Mrzelo mě, že ani v Praze, ani ve Washingtonu po mě nikdo nechtěl Piperův cestovní pas EU, Piper tak vstoupil do USA doslova ilegálně a přitom jaký má krásný pas….ani já nemám tolik razítek v pase a tak krásnou fotku.

Čekali mě můj syn Adam a moje žena Miladka, v autě byl dostatek pití, Piper dostal svůj nápoj hned před letištní halou a trvalo mu dost dlouho než uvolnil svěrače a vyčural se. Svoji přepravní bednu měl, za těch deset hodin v ní, úplně suchou.

Domů se jede po okružní washingtonské dálnici (říká se jí Beltway) a tak nás Amerika vítá stovkami aut, kam až oko dohlédne. Home sweet home říkají Američané (Domov, sladký domov…) a tak první sprcha doma je jako balzám na tělo i duši. A pak už jen voňavá postel, ve snu pořád ještě cestuji, ale když se probudím, tak vychutnávám ten blažený pocit, že jsem v bezpečí doma.

Prví přistěhovalci z Evropy cestovali na plachetnicích do Ameriky celé týdny a někdy i měsíce. Rychlé zaoceánské parníky to stihly za týden až deset dní. Dnes se to počítá na hodiny a díky časovému posunu jste v Americe ještě týž dne, ve kterém jste odcestovali z Evropy.

Ale jak říkáme my Češi: všude dobře, doma nejlíp, pokud člověk ví, kde ten domov má.

Váš Vojta Vala. Člen SL ČR, odbočka č. 26 Praha.

                      návrat
                          Stránku edituje Ing.Milan Illnar                    

 


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk