Škola dôstojnického dorastu

 

Co s těmi vzpomínkami?

   Je to nějaké postižení věkem, psát memoáry. Nevynechalo to ani mně, a jak vidím na naší webové stránce, je nás víc. Posledním impulsem, který mě vyprovokoval k akci, bylo přečtení zajímavého článku „Sloužil jsem v cizím vojsku“ (Vojta Vala). Co se o mně dozví vnoučata, až se v nich probudí zájem o to, co ten děda vlastně dělal? No, celý život jsem sloužil v Československé lidové armádě! Rozčlenil jsem tedy svou vojenskou éru na jednotlivé etapy a začal postupně zapisovat svoje vzpomínky. Zapracovával jsem do nich nashromážděné fetiše – odznaky, průkazky, diplomy, fotky a vše možné – a ty taky pomáhaly oživit moji paměť. Vypracovaný produkt nyní čeká na flešce na vhodný čas, a pak bude bezhotovostní součástí dědictví po mně.

Vybral jsem z mých vzpomínek na život v ŠDD a v UPVO dva kousky a spojil do vzpomínání o našem zpěvu.  

   
                                                                       Jak jsme si zpívali. 

            Eště my si zazpíváme, jak se na tej vojně máme … Na první zpívání jsme v Olomouci v Jiskrových kasárnách nečekali dlouho. Pověřený druhoročák nás posadil na trávník v rohu nádvoří, jeho metodický postup byl jednoduchý, ale fungovalo to. Předříkával postupně text a my jej opakovali. Pak se přidala melodie. Několik opakování a písnička byla na světě. Že bychom si psali nějaké poznámky, nevzpomínám. První pochodová píseň byla „Směr Praha!“ (Přes spáleniště, přes krvavé řeky,…) Další byla ruská: “Borodino“ (Skažíka ďáďa, věď nědárom, Maskva spaljonaja pažárom, Francúzu atdaná,…). Zpívali jsme rádi - mezi námi bylo dost budoucích hudebníků, takže zpívat dvojhlasně bylo minimum. Když jsme vypochodovali do města, např. do kina, tak to znamenalo za bránou na most přes řeku Moravu, tam: Zrušit krok! To aby se most nerozhoupal nebo snad nespadl. Za mostem pak: Zřídit krok! Pohov! Volno! Zpívat! - a byli jsme v ulici mezi vysokými domy – tam se to rozléhalo! S chutí jsme Hanákům ukázali, co umíme. Nebyla to ale jediná radost ze zpěvu. Když na jídelníčku byly brambory, znamenalo to, že podle pořadníku jedna četa vstane ráno ve 4 hodiny a nastoupí na škrabání brambor. V suterénu ve škrabárně to znělo senzačně! Zvládli jsme přitom i práci s nožem. Brzy jsme pochopili, že když budeme brzy hotovi, tedy před budíčkem, poženou nás ještě na rozcvičku. Tak jako noční mátohy vycházely naše postavy ze suterénu teprve, až když se ostatní řadili do rozcvičkových formací. Zpátky ke zpěvu. V kolečku kolem hrnců brambor zněly písně, které jsme měli rádi. V Hodoníně za vojáčka ma vzali… (nám ale nahradila Hodonín Olomouc). Každý přispěl svým oblíbeným repertoárem. Tak se střídaly písničky Tálinskej rybník…, Od Buchlova větor věje…, My Prahu nedáme…, Pětatřicátníci…, samozřejmě i slovenské Tam okolo Levoči…, Od Prešpúrka kraj Dunaja…, A dze idzeš Helenko, Helenko… Všemu vévodila písnička obsahující sexy-veršík Teče voda z javora, mojej milej do dvora, chlapci sa v něj kúpajú, na Maryšu volajú… Bylo nám málo přes patnáct! Bylo to zajímavé, ale zpěv nás stmeloval a dělal z nás kamarády.

           Za pár let v učilišti se v naší četě sešlo jádro hudebního tělesa. Dalo by se říci tanečního orchestru. V kasárnách za Hornádom v Košicích mě jeden čas dokonce přemlouvali, abych s nimi začal zpívat. Měl jsem zkusit písničku Píšu ti má milá psaní  To mě docela překvapilo, ale styděl jsem se a odmítl. V pochodovém zpěvu jsme ale byli třída. Velení učiliště organizovalo soutěž v pochodovém zpěvu. První dvě písně byly povinné, tak to bylo jednoduché. Samozřejmě „Směr Praha“ a druhá „Vajgar“ (tmy vláda je svržena, zář rudá zalila …). Třetí píseň byla výběrová, ale my jsme nebyli domluveni, co zazpíváme. Napochodovali jsme na poslední kolečko na nádvoří, nabrali jsme kurz před tribunu a pořád žádné rozhodnutí. Přišel povel Zpívat! Na poslední chvíli někdo zvolal: „Lístoček z brezy“! – a tak jsme začali tenkrát populární písničku v pochodovém tempu (… dievčatko za ním bielou šatkou máva …). Znělo to perfektně. Zděšené tváře členů poroty před tváří náčelníka učiliště byly zajímavé: co s námi udělají? No, přišli jsme o první místo, ale i to druhé nás uspokojilo. Byla alespoň legrace.

Standa Mundl, únor 2017

  

Roky se slamníkem

Po celou dobu, co nás rozdělují desetiletí, nás naopak spojují tenké nitky vzpomínek na společně strávená léta. Některé jsou silnější a důležité místo mezi nimi zaujímá téma „slamník“. Při svém vzpomínání jsem využil toho, že moderní informační technologie, některé z nás, starců, svedla do světové sítě. Požádal jsem je o vaše vzpomínky, abych si ty svoje trochu ukompletoval. Teď vám je vracím ve svém pokusu o jejich souhrnné zpracování. Je určeno k tomu, aby oživilo vzpomínky i vám.

Jak jsme se seznámili

         Olomouc byla již ponořena do nočního klidu, když se z nádraží vyrojil houf chlapců, kteří přijeli rychlíkem od Prahy. Ještě bylo 28. srpna 1953. Jednomu z chlapců bylo divné, proč na něho ostatní volají jménem. Vysvětlení znali všichni. Nesl si totiž své věci v dřevěném vojenském kufříku po dědovi a na jeho černě natřeném povrchu svítila do noci bílá písmena se jménem – Jan Maxa. Brána Jiskrových kasáren se konečně dočkala. Pak věci dostaly rychlý spád. Byla skoro půlnoc, tak jediný úkol zněl jít spát. Na ložnici nové příchozí přivítaly nevrlé obličeje probuzených budoucích kamarádů, kteří přijeli již dříve z jiných koutů země. Volné postele se samozřejmě našly, ale co to na nich bylo? Do výše na každé z nich čněl SLAMNÍK. Moje první rekce? Byla to obava, jestli z „toho“ ve spánku nespadnu. Po mnoha létech zjišťuji, že jsem nebyl s touto obavou jediný. Ale nespadl jsem a po několika dnech – vlastně nocích – jsme si na sebe zvykli a začal jsem využívat jeho příjemné služby. Tak začalo moje soužití ešdédáka se slamníkem.

Slamník vyžaduje péči

         Počáteční požadavky měl slamník nemalé. Hned první den po ostříhání, vykoupání a vystrojení noviců vojenského řemesla musel být slamník docpán. Celá akce znamenala naložit na sebe slamník, sestoupit po schodišti s prošlapanými schody, dojít ke konírně, kde byla připravena hromada slámy, vyslechnout stručnou instruktáž a vysvětlení o významu hran pro slamník a pak to nastalo – „pchaní“ slamníku s důrazem na „šťouchání“ hran. Slamník nabyl na významu a hlavně na váze. Takže při návratu do patra to již tak jednoduché nebylo. Dodnes na to živě vzpomíná Milan, který se svou subtilní postavou podlehl svému slaměnému příteli, a ten ho na schodech povalil. Pamatuje si to dobře také jeho kostrč. Sláma byla proti zvyklostem zřejmě ječmenná a Zdeněk vzpomíná, že po akci každý zjistil, že předchozí  koupání bude třeba opakovat, protože osiny se dostaly i tam, kde by je nikdo nečekal.

Slamník musí vypadat hezky

         Mezi naše první potřebné návyky bylo zařazeno umění dosáhnout předepsané péče o celkový vzhled postele. Slamník a jeho dvě prostěradla, dvě přikrývky khaki (deky) a povlak na podhlavník, vkusně doplněné v noci noční košilí, to byla souprava, vyžadující přesnou úpravu. Hrany slamníku byly vylepšovány ruličkami ze spodní deky, z vrchního prostěradla byl vypracován bílý límec, přehrnutý na horní deku. Musel ale být stejně široký v celé řadě postelí a navíc s nimi „zařezávat“ pěkně do zákrytu. Podhlavník se na den otočil nezmačkanou stranou nahoru. Pro úplnost je třeba dodat, že ve slamníku proti vypadávání slámy byla vsunuta vložka z tvrdého kartonu. Míša to ale zjistil až po několika krušných nocích, po nichž se probouzel s „vyžehleným“ ušním boltcem (dodnes nám to tajil). Slamník měl i další požadavky. Každý desátý den se měnily lůžkoviny. Ten den se slamník stavěl na bok (na štorc) a větral. Byl to pro nás jakýsi den odpočinku od náročného stlaní.

Slamník (?) zvyšuje požadavky

         Po roce jsem se ocitl i s kamarády v Kremnici, abychom pokračovali mimo jiné i v soužití se slamníkem. Ten využil přízeň velitelů, kteří učinili ze slamníku středoproblém. Pravidelné hodnocení soutěže o nejlepší ložnici ve stlaní dovedlo umění řady z nás k dokonalosti. Když šlo do tuhého, dovedli někteří přinést i oběť na oltář soutěže.  Tak i Luďa z obavy, že to ráno nestihne, věnoval slamníku celý večer - a do rána přespal na zemi.  Slamník se dovedl také odvděčit. Výborně vyžehlil puky na pomačkaných kalhotách. Ty se zvnitřku navlhčily, vyplatilo se i potření mýdlem, a do rána pod prostěradlem vznikly puky jako žiletky. Muselo se ovšem spát opatrně. – Slamník povýšil ze středoproblému na středobod ešdédáckého vesmíru.

Slamník nás opustil …

         Konec druhého roku v ŠDD přinesl převratnou změnu. Místo slamníku se objevily matrace. Změna byla tvrdá, ale zlepšilo se to po obdržení postelí s drátěnkou. Fotografie, pořízené v době osobního volna, ukazují možnosti, které matrace poskytly. Umožnily větší rozsah společenských sedánek a k mariášníkům se vešel ještě stejný počet kibiců. Hrdost na naše slamníky nás jen tak neopustila. Při návštěvě Bratislavy, kde jsme navštívili „žižkárnu“, jsme dostali ke snídani kakao. Byla to pro nás šokující událost, a když jsme k tomu viděli ložnice, které byly po čtyřech ubytovaných ( samozřejmě s matracemi), zhodnotili jsme žižkárnu jako mateřskou školku. My jsme totiž dostávali ke snídani jako lahůdku kafe z kostky a na ložnicích nás spalo kolem patnácti.

… aby se znovu vrátil

         Postoupili jsme do vojenských učilišť a hle – slamník opět tady! Většina z nás se vrátila do Olomouce, ale do Žižkových kasáren, kde bylo UPVO. Našimi veliteli byli určeni příslušníci druhého ročníku. Mimo trapné ukázky úpravy onucí do půllitráků (které jsme se otevřeně a hlasitě zasmáli) pokračovaly i tanečky kolem slamníků. Staly se dominantním problémem v očích našich velitelů, kteří měli již „roční vojenské zkušenosti“. Slamník byl vizitkou uživatele a rozhodoval o odměnách, vycházkách, přídělu úklidu (rajónů). Naše nabyté zkušenosti však udělaly své. Mistři v úpravě slamníku předváděli divy. Jindra sehnal tyče a hrany slamníku nabyly ohromné trvanlivosti. Venca zase přenesl svoji metodu úpravy hran pletením odolného povřísla až do Tankového učiliště, kde bývalí ešdédáci soustavně vyhrávali tamní soutěže o nejlépe upravenou ložnici. Kdo na tom měl zásluhu? Náš přítel slamník! Nesmí nám ještě uniknout, že slamník se stlal denně dvakrát. Po obědě byl totiž na programu odpolední spánek (i v učilišti) v trvání jedné a půl hodiny. Rozhodující bylo, že musel proběhnout v pyžamu a v rozestlané posteli.

Definitivní rozloučení

         Po skončení prvního ročníku učiliště jsme nastoupili k pokračování naší přípravy na vojenský život do Košic. Rozloučili jsme se nejen s Olomoucí, ale i se slamníky. V našich myslích však zůstaly zapsány natrvalo jako jedna ze vzpomínek na mládí.

                                                                                                       Standa Mundl
               návrat

 


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk