Škola dôstojnického dorastu

 

 

              PILOT VOJTA VALA

                                                                

 

    

 

DR č.111 ze dne 15.března 2012 je jmenován dřívější velitel letecké armády
generál v.v. Ing.Zdeněk Štorek velitelem vzdušných sil ŠDD Kremnica.
První prvek vzd.sil ŠDD je již na moři z Ameriky do Evropy. Kamarád Vojta Vala jej po
čas zimní generálkoval dílem v dvougaráži svého domu a v nízkém letištním hangaru
v Beltsville, když svou provozovanou Cesnu vyšoup ven na mráz.
Na závěr generálky použil originál barvu - Piper J3 CUB. Žluťásek.

 

 


 GENERÁLKA  A TRANSPORT  PIPERA Z AMERIKY  DO ČR.      

 

Milane,

uteklo dost vody pod mostem od mé poslední zprávě o Piperu J3 Cub. Posílám foto dokumentaci o vykládání letadla v Kunraticích, práci na letadle a zprávu o tom, že jsem konečně našel pro letadlo letiště a hangár. To byl největší oříšek celé operace. Situace kolem Prahy a myslím vůbec v Čechách je ve všeobecném letectví dost kritická. Nenajdeš místo v hangáru, a když najdeš je nekřesťansky drahé, protože letiště a hangáry ovládly klany bohatých lidí. Například v Benešově stoji jeden den v hangáru od 100 do 150 korun (měsíčně 3000 až 4500 korun) a stejná situace je v Letňanech, Boleslavi, Kladně, atd. Nic pro normálního člověka. Proto nadšenci pro létání mají své ultralajty na malých travnatých plochách s malými hangáry, kde se místo prostě nenajde. Měl jsem velké štěstí, že jsem objevil bývalé práškařské letiště u obce Starý Vestec, nedaleko Lysé n.L. a Nymburka, s hlídaným hangárem, ve kterém je jen jedno letadlo a zbytek hangáru je naplněn vším možným harampádím, které bude uklizeno tento týden a já budu moci konečně letadlo převézt, přidělat křídla a zalétnout ho. Už jsem byl tak skeptický, že jsem přemýšlel o tom poslat letadlo nazpět do Ameriky, ale štěstí se na mě přímo vykakalo (spíše by se hodilo, že mě posralo) a já mám letiště, hangár a slušnou cenu (1000 měsíčně) se vším potřebným. Hledal jsem jehlu v pověstné kopce sena a já jsem ji našel ! Konec dobrý, všechno dobré. V Brandýse jsem našel bývalého vojenského pilota, který letos dovršil 90 let věku a létal m.j. v armádě na Piperu (250 nalétaných hodin), má krásné křestní jméno Romeo, je to pořád velmi čilý stařík, má prý plno fotek z jeho létání a raduje se jako kluk z toho, že znovu uvidí svého zamilovaného Pipera.
Můžeš tedy hlásit na velitelství ŠDDáckého letectva dobrý stav věcí.

Zdraví Tě Vojta Vala

 

        VYKLÁDÁNÍ  LETADLA V KUNRATICÍCH

 Milane, letadlo je už od čtvrtka 10. máje minulého
týdne na letišti Starý Vestec.
Posílám fotky ze stěhování. Přes víkend namontováno
první křídlo, dnes v pondělí 14. máje 2012 už bude
letadlo kompletní.
Zdraví Vojta.

         TRANSPORT  KUNRATICE -  STARÝ  VESTEC

   

Vznesl se jak bájný Fénix z popela.
  
  
For English click here on flag.    english

Moji milí letečtí a vojenští přátelé, chci vám vyprávět příhodu  mého malého letadélka, legendárního Pipera J3 Cub, kterému říkám důvěrně žluťásek (moje žena si ho pojmenovala Pampeliška). Vše začalo hodně dávno, že to už snad ani není pravda, na malém slovenském letišti Očová,  nedaleko Banské Bystrice a Zvolena.  Psal se rok 1956. To jsme byli vojáčci, žáci Školy důstojnického dorostu (hrdě jsme k tomuto názvu školy přidávali přídomek – letectva) a naším životním snem byly letadla, létání a vše kolem této chlapské vášně. Na Očovou nás přivedl parašutistický výcvik a tam jsem poprvé spatřil tři,  v řadě vyrovnané, stříbrné Pipery, pozůstatek po americké Pattonově armádě, která je Československu  darovala pro rozvoj poválečného letectví. Sloužila jak ve vojenském letectvu jako kurýrní, tak v aeroklubech pro sportovní létání. Brzy je však stihnul neblahý osud. Byla „ z druhé strany barikády“,  jak se tehdy dobově říkalo a tak až na malé výjimky všechny skončily ve šrotu. Ale zrníčko obdivu k tomuto lehkému, jednoduchému a na první pohled milému letadlu ve mně začalo klíčit. Uteklo pak mnoho vody pod mosty než jsem se k němu opět přiblížil.

Bylo to až v roce 1973, když jsem byl ve funkci leteckého přidělence na tehdy československé ambasádě ve Washingtonu D.C. v USA a tak jak z profesionální, tak osobní stránky mě pochopitelně zajímala letadla. Vojenská i civilní. Navštívil jsem blízké letiště na okraji hlavního města Washingtonu. Letiště s neuvěřitelně dlouhou legendou: operuje už více jak 100 let nepřetržitě, létali na něm ukázky svých báječných létajících strojů bratři Wrightové,  letec Curtiss zde předváděl své stroje pro armádu, dodnes je toto letiště v provozu a představuje část zhmotnělé historie světového letectví. Tam v roce 1973 stálo několik žluťásků a byly v místní letecké škole k pronajmutí. Měl jsem v kapse mezinárodní československý pilotní průkaz a také nově vydaný americký  pilotní průkaz. S trochou nervozity jsem vstoupil do kanceláře letecké školy a pronesl prosbu o pronajmutí letadla Piper J3 Cub na jednu hodinu. Odpověď  kupodivu byla, po prohlídnutí mých průkazů „ No problem“  a s poznámkou, abych počkal na instruktora, který mě přezkouší z toho, zda umím opravdu létat. Z kanceláře vyšel dlouhán v texaskách, spíše by se hodil na kovboje a já jsem mu podal ruku a hrdě pronesl: „I am pilot from Czechoslovakia…“  Potřásl mě rukou a stejně teatrálně pronesl: „ And I am pilot from the United States…   “Chvíli jsme na sebe hleděli a pak se tomu oba spontánně zasmáli a hned bylo po formalitách a šli jsme rovnou k letadlu.

Ptám se ho: „ Řekneš mě něco o tomto letadle ?“ Z domova jsem byl zvyklý na pozemní přípravy, studium materiální části, nácviky v kabině na zemi, trvalo to dlouho než došlo k prvnímu vzletu na jakémkoliv typu a tady jsem stál před, sice jednoduchým, ale přece jen neznámým letadlem a tak jsem chtěl aspoň něco o něm vědět, než vzlétneme. Přinejmenším rychlosti v různých režimech letu.

Dlouhán se sehnul do kabiny, nahmatal vpředu před předním sedadlem palivový kohout, otočil ho do polohy Open a řekl „  That‘s it…“ (To je všechno). Pochopil jsem, že je to stejné, jako bych se ho ptal,  jak mám řídit jízdní kolo a tak jsem odevzdaně nastoupil do kabiny a očekával věci příští.

Následovaly dva okruhy s  „touch and go“ (dotknout se dráhy a vzlétnout), rolování na stojánku, instruktor vystoupil, sepnul kurty na předním sedadle a jen tak , jakoby nic, se zeptal, zda si chci “skočit „ sólo. Krásné americké  Žaves     dámy jistě prominou tuto českou zkratku….

A tak jsem letěl…. Bylo to v dobách, kdy v USA byla voda doslova dražší než benzín a tak jsem odlétal půl hodiny za pouhých 3,50 dolaru (jedna hodina bratru za 7 dolarů tzv. wet, to je s naplněnými nádržemi. Tomu už dnes v Americe vůbec nikdo nevěří.

Pak roky šly a šly a šly….

V roce 1990 v prosinci jsem přistál jako čerstvý emigrant na půdě Spojených Států. Pokud to někdo neví, tak mu říkám, že emigrace kamkoliv mimo svoji vlastní zemí je pěkná řehole. Se vším všudy. Trvalo to hodně dlouho než jsem si mohl koupit svoje první vlastní letadlo a byla to klasická Cessna 172. Ale stále jsem pošilhával po mojí staré nerezavějící lásce, krásném klasickém žluťáskovi Piperovi. Čím dál více nebylo pomyšlení, že bych se k němu dostal. Začalo to být letadlo veterán a ceny šly nahoru přímo raketově. Dnes se dá dobrý, udržovaný kus koupit za 35 až 55 tisíc dolarů a to by byla dost velká díra do rodinného rozpočtu. Hledal jsem. Po návratu domů do USA z České republiky na podzim 2011 jsem nakonec vyhledal na Internetu 3 kusy Piper J3 Cub v rozmezí od 17 do 25 tisíc. Můj plán byl koupit celkem zachovalý a vhodný kus pro generálku draku a motoru, dát do toho svoji práci a ušetřit na vstupní investici. Odbornou kvalifikaci jsem na to měl, jsem inspektor letadel FAA a mám stále platné patřičné průkazy. Volba padla na letadlo N28149, které bylo ve státě Massachussetts, inzerované jako „projekt“ tj. k celkové generální opravě. Na motoru bylo jen 171 hodin z celkového resursu 2000 hodin. Připadala v úvahu pouze přeprava po zemi, letadlo létalo naposledy v roce 2007 a protože bylo provozováno v blízkosti oceánu, měl jsem obavy z možné koroze. Usmlouval jsem cenu na 15 tisíc, ale s tím, že peníze převedu do banky majitele ještě před převzetím letadla.

S mým synem Adamem jsme vyrazili na dlouhou cestu z Marylandu do Massachussetts v jeho náklaďáku. Cesta tam trvala celých 8 hodin jízdy a mě hlodaly v mysli tři neodbytné otázky: co jsem to koupil za zajíce v pytli , jestli nám v místě pronajmou trajler na přepravu aut ( o přepravě letadla jsem nesměl ani ceknout, to by mě okamžitě vyhodili) a kolikrát nás zastaví policajti až pojedeme s letadlem domů. Letadlo jsme našli a říkal jsem si, že za tu cenu je to dobré, ve firmě s trajlery mě místní baba Jaga zpovídala jako zločince, ale nakonec trajler vydala a cesta domů proběhla bez jakékoliv pozornosti policajtů, přestože nás na 11,5 hodinové trase ( s trajlerem se dá jet jen 55 mil za hodinu) míjeli velmi často a nám se svíral jistý okružovač…tak se ten zadní sval jmenuje, zda nás policajti nezastaví. Konec dobrý všechno dobré. To byl konec října  a začátek listopadu 2011.

Nebudu dopodrobna popisovat  dlouhé měsíce práce na žlutáskovi. Vše bylo rozebráno do šroubečku, vyčištěno, opraveno, vyměněno za nové, nekonečná práce na novém potažení trupu a křídel leteckým plátnem Ceconite, na motoru renovováno vše co bylo potřebné, je to všechno zadokumentováno na podrobné foto dokumentaci. Počasí mě přálo, byla mírná zima, v hangáru bylo výkonné topení, byl jsem až nad hlavu ponořen do tohoto projektu a letečtí kamarádi kolem mě nechtěli věřit skutečnosti, že projekt, který normálně trvá roky já zvládám za měsíce. Dlouhá story krátce: v březnu 2012 transport v námořním kontejneru do ČR, dodatečné drobné práce na letadle umístěném přímo vedle domku v Praze Kunraticích, přeprava na letiště, kompletace letadla,
ladění motoru a konečně dne 16.6. 2012 první zálet.

Ještě před konečným záletem jsem se setkal se svými dvěma kamarády, starými leteckými vlky,  které jsem neviděl více jak 25 let. Dnes už kluci odrostlí, ale stále s planoucím srdcem leteckých fandů. Oba mě pomáhali v kritický den detailně prohlédnout letadlo, asistovali při motorové zkoušce, pojíždění a při finálním vzletu. Jediné co jsem musel doslova vydolovat z paměti bylo nastavení horizontálního stabilizátoru vzadu na letadle při startu a přistání. Stabilizátor se pohybuje celý nahoru nebo dolů a tím zvyšuje nebo snižuje úhel náběhu a slouží jako vyvážení celého letadla.

Pojížděl jsem sem tam po letišti, kontroloval směrové řízení, brzdy, při jednom rychlejším rozjezdu to dokonce vzlétlo, ale hned jsem to přibil k zemi. Doplnili jsme palivo, postál jsem stranou a ponořil se do sebe, je to přece jenom letadlo a první zálet po velké opravě, kdoví co se může stát. Háraly ve mně dva přístupy: o nic nejde, takových vzletů přece už bylo…. a pozor, koncentruj se, nic nesmíš přehlédnout, mezi vítězstvím a katastrofou může být velmi úzká hranice, nic nepodceňuj.

Rozjezd, potlačení řídící páky vpřed, nabírám rychlost a už stoupám. Země pode mnou se opticky zpomaluje, je překrásný slunečný den, pole ze zlatého pruhu české země jsou jak vymalovaná, točím první a druhou zatáčku, srovnávám do horizontu a dušička se tetelí blahem. Poprvé letím nad mojí rodnou českou zemí ve svém vlastním letadle. Motor šlape jako hodinky, dělám třetí a čtvrtou zatáčku, ale rozhoduji se pro průlet, trochu to rozhulákám, točím stoupavou zatáčku, nazpět na okruh a pak už jen klasické úkony, stabilizované přiblížení, podrovnávám,  vytrácím rychlost a jsem na zemi. Dokonáno jest.

UMÍSTĚNÍ  DO HANGÁRU  STARÝ  VESTEC


Letiště ve Starém Vestci, hangár pana Zahradníka  je otevřený časně ráno 16.6.2012.
 
Detail motoru a vrtule. Letadlo čeká na zálet. Detail americké certifikace: registrační značka N28149, logo Pipera Cub (Medvídek), americká vlajka.

  

Na letišti jsou modeláři, uzemnili své modely a utíkají k letadlu a nešetří obdivem. Jsem hrdý na své dílo.

Tak to byla pro mě vzácná sobota dopoledne. Uklízíme letadlo do hangáru, já si píši poletové poznámky, sedáme do auta, nechávám řídit kamaráda, protože já to v klidu vzadu v autě zažívám.

Konec dobrý všechno dobré. Mé sny se staly skutečností. O to jsem se chtěl, kamarádi moji letečtí a vojenští,  podělit.

Letadélko se bude jmenovat po mém velkém psím příteli Benovi, který už na mě hledí z psího nebe. A víte jak se bude jmenovat nové štěně na podzim roku 2012. No přece Piper….

POPRVÉ  NAD ČESKOU  ZEMÍ

Palivo doplněno, slunko už vrhá dlouhý stín. Je čas k záletu po transportech, generálce draku a vybavení.    Ruční "starter". Piper na pojížděcí cestě od hangáru k letišti. Motor nahozen, špalky pod koly, nastupuji do kabiny.

 
Zavírám kabinu. Pojíždění na letišti Starý Vestec. Piper J3 Cub N28149 je ve vzduchu. Je 16.června 2012. Pilot Vojtěch Vala.

 

Pracovní zálet Pipera

č.2,  23.června 2012

Je sobota odpoledne dne 23.června 2012 a já jsem povolal na další zálet Pipera J3 Cub, N28149,  osobu nejpovolanější, pilota pplk.v.v. Ing. Vítěslava Nohela. Je to bývalý vojenský pilot s enormním náletem hodin na nadzvukových letadlech MiG (Mig-21, MiG-23) a později zalétávací a zkušební pilot vojenského letectva. V jeho zápisníku letů je zaznamenáno více jak 6000 hodin na všech možných vrtulových, turbovrtulových a tryskových strojích. Pilot, o kterém se říká, že to má od Boha, jeho letečtí kamarádi žertem říkají, že kde bylo volné místo za kniplem, tam byl Víťa, dodnes létá jako instruktor v soukromé letecké firmě v Letňanech.

Přijíždíme do Starého Vestce, otevíráme hangár, rolujeme ven a po prvních nezbytných fotografiích stroje i pilotů, si sedá Víťa do kabiny žluťáska. Pozemní příprava byla minimální, jsme připraveni na motorovou zkoušku. V duchu si říkám, žluťásku nezklam, máme tady vzácnou návštěvu, ukažme se v dobrém světle. Jakoby mě rozuměl a naskakuje ihned po prvním škubnutí vrtule, jen si vrní ve volnoběhu, jde plynule do otáček, zkouška magnet je na výbornou, rolujeme po spojovací cestě na letištní plochu.

  Víťa  Nohel.   Vojta  Vala.   Nahozeno. Víťa  Nohel.

Fouká mírný větříček z boku, poslední kontroly všeho a plný plyn, rozběh, odpoutání a už je letadlo i pilot  ve vzduchu. Normálka….

Víťa dělá několik manévrů nad letištěm, průlet, let po okruhu a přistání. Všechno v pořádku, žádné problémy. Sedám do kabiny já a v podobném programu  start, okruhy a přistání. Jde mě to podstatně lépe než první zálet, člověk to dostává „do ruky“. Nakonec to zkoušíme ve dvou, jde o nějaké malé změny ve vyvážení, rychlosti a otáčky zůstávají stejné, není co řešit a tak přistáváme.

Úkol splněn (Mission accomplished…), uklízíme letadlo do hangáru a vyrážíme ku Praze.

Měsíce práce přinášejí své ovoce a já uvnitř sebe tiše jásám, dobrá věc se podařila. Ze Starého Vestce Vojta Vala.

 

 

 

         Stránku edituje Milan Illnar
 

                               Letecký výlet do Jihlavy.

Někdy před měsícem mě napsal kamarád Bohouš na mailu, že se bude konat slet na letiště v Jihlavě a jestli také se žluťáskem poletím. Napůl jsem to přislíbil, i když jsem si nebyl jistý, zda bude žluťas vzhledem ke svému navigačnímu vybavení (spíše nevybavení) schopen takový let uskutečnit. Ono je něco jiného létat kolem letiště (zlí jazykové to nazývají létáním much kolem hnoje….) a vydat se přes hory a doly do neznáma.  Vybavit moje malé letadlo moderním navigačním zařízením (rádiem, GPS, interkomem, odpovídačem a hlavně speciálním generátorem elektřiny) není jednoduchý úkol a hlavně je to plánované jako další etapa , abych tak řekl, budování kapitalismu  na historickém letadle. Ale nakonec jsem s letem souhlasil a pojistil to tím, že nejprve přeskočím na letiště Nymburk, kde je umístěno malé letadélko Air Camper (také amerického původu, ale postavené podle plánů kompletně zde v Čechách).  Nymburský Air Camper má všechno potřebné k navigaci a tak bych s kolegy piloty Air Camperu letěl jen ve skupině.

 V pátek 20.7. 2012 jsem skutečně přistál na krásném místním letišti v Nymburce. Široko daleko ani živáčka na letišti  a  tak jsem se posadil na lavičku před klubovnou a dal si studený oběd, doplněný čerstvou okurkou, jablkem a pitím. Moji  letečtí společníci měli přijet na letiště z Prahy až po 13:00 hodině odpoledne. Dal sem si svůj sbalený bágl pod hlavu a ustlal jsem si pod jedním křídlem žluťáska v hebké trávě a usnul jsem jako špalek. Kolem půl druhé kolegové skutečně přijeli. To se už začala obloha nad letištěm zatahovat tmavými mraky a na radaru v klubovně jsme viděli, že od západu se žene pásmo deště a tak jsem si říkal, že pokud sebou ti dva nehodí a neodpálíme to včas, můžeme na let do Jihlavy zapomenout. Jejich kmitání  v klubovně a v hangáru nakonec  skončilo vytažením jejich letadla z hangáru (letadélko má otevřené kabiny) a bylo to, jako podle zákona schválnosti, načasováno na chvíli, když se spustil pořádný liják. Honem, honem zase zatáhnout jejich letadlo do hangáru, já už jsem seděl ve žluťáskovi, do kterého bubnoval déšť a tak jsem raději vydržel až se to přežene, než se nechat promočit na kost, když bych vyběhl a pádil do klubovny.

Už to vypadalo na to, že přeskočím nazpátek do Starého Vestce a po výletě bude ámen, ale nakonec se mě podařilo moje kolegy letce přesvědčit, že teď anebo nikdy a v krátké mezeře mezi přeháňkami jsme opravdu odstartovali a sotvaže jsme odletěli trochu na jih, po dešti nebyla ani památka. Přeletěli jsme dálnici na Hradec, já jsem neměl na práci nic jiného něž sledovat letadlo přede mnou, nalevo jsem vyhlížel město Kolín a byl to pro mě nenáročný pohodový let, kdy jsem se dosyta kochal klidně ubíhající krajinou pode mnou. Na jih od Kolína jsem uviděl letiště a pak už následovala sice krásná, ale nevýrazná krajina kolem Kutné Hory  a pořád na jih ta samá scenérie, lesíky, vesničky, pole a pastviny a tak jsem si užíval tento vyhlídkový let. Občas jsem nalétnul na úroveň mých kolegů, oni zabalení v leteckých kožených bundách, na hlavě kožené kukly s brýlemi a frajerské bílé šály, které za nimi vlály, úplná idylka prehistorické aviatiky. Pohoda. Dokonce jsme se dočkali i sluníčka a to už byl opravdu krásný rozhled do kraje.

Sledoval jsem jen hodinky, let měl trvat zhruba hodinu a skutečně jakmile se rafičky posunuly v čase jedné hodiny, spatřil jsem dálnici D1 a nedaleko ní město Jihlavu a východně od ní velikánkou zelenou plochu a to bylo jihlavské letiště.

Rutinné zařazení do okruhu, přistání a rolovaní ke komplexu budov na pozemku přiléhajícím k letišti. To bylo království rodiny Svobodových, kteří byli naši hostitelé. Taková útulná letecká a parašutistická farma s hangárem, provozními a ubytovacími budovami.  Majitel pan Jaroslav Svoboda nás navedl na stojánku, vypnuli jsme motory a začalo vítání mezi letci. Jedno letadlo z Prahy (Zlín C-105 Trenér)  s osádkou Honza Klaban a Ota Josefčák už přistálo před námi, někteří (pozemní sled) přijeli auty a tak se nás tam hemžilo najednou asi patnáct. Potřásání rukou, radostná nálada, zvládli jsme to z toho deště, nebylo co řešit. Svobodovi si udělali na zakoupeném pozemku na jedné straně jihlavského letiště takový malý letecký ráj na zemi, já jsem to sám pro sebe nazval leteckou a parašutistickou farmou. Táta má několik letadel v přilehlém hangáru, máma, parašutistka, tam vládne jako organizátorka, kuchařka, fotografka, chvílemi prostě děvče pro všechno, mladší syn Jan je šéfem parašutistického střediska s klubovnou, kanceláří, velkým sálem pro balení padáků a pro společenské akce, uprostřed všeho toho je útulná klubovnička s barem a kuchyní vzadu a podél lesa komplex obytných buněk. Starší syn je stavitel replik historických letadel, které jsou plně letuschopné a vozí v nich zákazníky z okolí a i z daleka. Báječní lidé tihle Svobodovi.

Občerstvení a jídlo už bylo připraveno, podávala se výborná zelňačka s klobásou a jako hlavní jídlo české bramborové knedlíky, se zelím, cibulkou, uzeným a klobásou. Vše spláchnuto točeným pivem, vínem, nealko, nakonec přišel na stůl výtečný rybízový koláč upečený hostitelkou a povídali jsme a povídali. Po posilnění jídlem a nápoji jsme se odebrali k letadlům a tam bylo focení zprava i zleva, otázky a odpovědi, můj žluťásek byl rarita, originální letadlo z USA. V hangáru sice byli další dva Pipery, jeden zelený vojenský a druhý ve žlutém, ale oba postavené v Čechách podle plánů prý z Polska. A najednou jim přiletěl originální bratříček až z Ameriky. Nakonec jsme otevřeli hangárová vrata a jako sardinky naskládali letadla dovnitř, všechno je zadokumentováno na fotkách a za pomalého stmívání jsme si odnesli naše svršky do ubytovny. Já jsem vyfasoval pokoj s válendou, stolem a židlí, hned vedle byly nové záchody, sprchy a umývadla, úplný přepych v této letecké komunitě. A tekla teplá voda a hned jsem si dal příjemnou sprchu.

Večer byl standartní s „hangárovým“ létáním a leteckou latinou, moc jsme toho nevypili, protože příští den měl být letový, všechna letadla měla jít do vzduchu. Jediný otazník bylo počasí. Uzavřely se nová přátelství. Skupina pilotů kolem muzejního létajícího exponátu, dnes už historického letadla Zlín C-105 Trenér, si říká Letecká skupina Kbely a také mezi nás patří profesionální pilot pan Jiří Janček, toho času zaměstnaný v Oman Air jako pilot na Boeingu 737. Bývalý aeroklubák, profesionální papíry dopravního pilota si udělal v USA (ještě před 11. zářím 2001). Do Jihlavy přijel se svoji maďarskou manželkou, bývalou letuškou a oba žijí dlouhodobě v Ománu. Mezi sebou mluví anglicky s příměsem českých a maďarských slov. Jirkovi se zastesklo po bývalém aeroklubáckém letadle C-105 a tak se do naší letecké skupiny přidal a měl být v sobotu na C-105 přeškolen. Jinak na dalších přítomných letadlech měly být létány vyhlídkové lety, prostě kdo chtěl, tak se svezl.
Noc proběhla bez zvláštních událostí,  nad ránem jsem se probudil s výhledem do lesa. Snídaně se podávala o půl deváté, tentokrát kolegyně Dana přinesla upečený borůvkový koláč, snídaně byla formou bufetu, každý něco přinesl a nabídnul. K tomu káva a čaj.

A pak už se jen létalo. Počasí kupodivu spolupracovalo, za celý den nespadla ani kapka, i když bylo zamračené od obzoru k obzoru. Jirka se přeškolil, odlétal si svůj sólo let, nakonec svezl i svoji cizokrajnou, elegantní manželku. Já jsem také splnil své cvičné lety v C-105, je neuvěřitelné jak se člověku i po padesáti letech vrátí, skoro už historické, návyky a po několika letech po okruhu si přímo vychutnává, jak mu to zase jde. Mým instruktorem byl Ota Josefčák, velmi zkušený a rozvážný pilot-instruktor, bývalý mistr v letecké akrobacii.

   Před letem s Danou.

   Stroje připraveny k létání.

   Jihlava 005.

          Na oběd byl guláš s knedlíky a řádně nám vytrávilo, guláš byl výtečný. Po obědě
          kolem třetí obligátní káva se zákusky, jako v tom nejlepším hotelu.

Den se nachýlil ke konci, letadla se natankovala k letu domů, ještě hromadná fotka všech přítomných, loučení, stisky rukou a přisliby, že příští rok zase na shledanou. Účty za jídlo, pití a benzín byly vyrovnány, nasedli jsme do letadel a pojížděli ke startu. Já opět ve dvojici s mými navigátory, po startu srovnání do formace a poklidný let domů. Ale počasí si přece jen vybralo svoji daň. Najednou se před námi ukázala rozsáhlá oblast bouřek, museli jsme mezi nimi kličkovat, to už jsem vůbec nevěděl kde jsme, chvílemi jsem měl dokonce i pochyby, zda se moji kolegové navigátoři neztratili a nebloudí, i se mnou, mezi hrozivými mraky. Najednou se na obzoru objevily dvě vysoké radiové antény Českého Brodu a to už jsem věděl, že jsme doma. Jakmile jsme nalétli na dálnici na Hradec Králové, odpoutal jsem se od mých průvodců a v dálce uviděl most přes Labe u Lysé nad Labem a pak už jen vyhledal moje letiště a z přímého letu přistál hladce jako do peřinek.

  Skupinka na závěr letového dne..    Přípraveny k odletu.     Vojta startuje domů.

  

Žluťásek tak ukončil svůj první, dá se říci dálkový let v Čechách. Motor fungoval bez problémů, čeká mě podrobnější prohlídka po letu a tu a tam malé opravy, nic mimořádného, největší oprava, která mě čeká je výměna pružících gumových lan na podvozku.

Přiznávám se, že jsem se cítil utahaný a byl rád, když se zavřely dvéře hangáru a já nasednul do svého auta a uháněl ku Praze. Auto už cestu zná a tak jede samo a domů trefí. Doma pořádná koupel, večeře co dům dal, jen rychlá kontrola mailu a pak už jsem padnul jako Šípková Růženka do postele a spal a spal. Teď, když to sepisuji, je půl druhé nad nedělním ránem, cítím se dobře a spokojeně, dám si jen nějaký drink a znovu poputuji do říše snů.

Konec dobrý, všechno dobré, kolik startů, tolik přistání a v tom je to kouzlo lidského létání. Je krásné mít k tomu i svoje přátele a ty, kteří to prožívají s námi, ať už jsou kdekoliv. Srdečně zdraví přátele letce Vojta Vala. 


For English click here on flag for English

             

         Stránku edituje Milan Illnar
 


  © 2004 Pavol Knúrovský, e-mail: knurovsky.p (zavinac)netkosice.sk